ECLI:CZ:US:2009:2.US.2019.09.1
sp. zn. II. ÚS 2019/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti I. C., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 3 To 89/2009 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2008 sp. zn. 5 T 41/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu osobně dne 30. 7. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a "taktéž v korespondujících článcích mezinárodních smluv o ochraně lidských práv, zejména Evropské úmluvy o lidských právech" (str. 2 ústavní stížnosti).
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2008 sp. zn. 5 T 41/2008 byla stěžovatelce jako odsouzené podle ust. §155 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), uložena povinnost k náhradě nákladů poškozeného, potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení v souvislosti s přibráním zmocněnce (advokáta), a to ve výši 69 972 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 3 To 89/2009 podle ust. 148 odst. 1 písm. c) TŘ jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka svou argumentaci směřuje výhradně proti postupu Městského soudu v Brně, který při rozhodování o náhradě nákladů poškozeného vydal rozhodnutí, aniž by byla stěžovatelce dána možnost vyjádřit se (zejm. k účelnosti vynaložených výdajů) a aniž by byla přítomna řízení. Městský soud v Brně tak nedal stěžovatelce před vydáním rozhodnutí možnost podávat návrhy, resp. uplatnit námitky a obranu, čímž jí neumožnil efektivně a včas využít jejího práva na obhajobu. Vydáním "překvapivého rozhodnutí" (str. 3 ústavní stížnosti) porušil obecný soud princip právní jistoty, což dle názoru stěžovatelky nelze klasifikovat jinak, než jako neúctu k jejím právům. Stěžovatelka dále uvedla, že toto pochybení nemůže zhojit ani možnost proti tomuto rozhodnutí podat stížnost dle TŘ. Možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí musí být vždy dána před vydáním rozhodnutí, nadto jsou stížnostní důvody vázány pouze na výrok rozhodnutí a nikoli na jeho odůvodnění.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo.
Výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Nicméně ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti (např. usnesení sp. z. IV. ÚS 1080/09 ze dne 8. 6. 2009).
Podstatou ústavní stížnosti jsou výtky stěžovatelky směřující k porušení objektivního práva, přičemž stěžovatelka ani netvrdí, že by její subjektivní právo bylo vadným postupem obecného soudu porušeno. Byť lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelkou, že Městský soud v Brně pochybil, když jí nezaslal k vyjádření poškozeným vyčíslené náklady řízení, nelze však s ní již souhlasit, tvrdí-li, že toto pochybení zakládá důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud uvádí a zdůrazňuje, že v souladu se shora uvedeným, neklade Úmluva ani Listina požadavek na dvojinstančnost řízení o náhradě nákladů. Z toho důvodu nemá argumentace stěžovatelky k faktickému zbavení přezkumné instance ústavní relevanci. Krajský soud v Brně v rámci tzv. revizního principu, kterým je ovládáno řízení o stížnosti, přezkoumal z podnětu stěžovatelky, v němž měla příležitost všechny své námitky uplatnit, postup řízení i samotné napadené usnesení Městského soudu v Brně, čímž "zhojil" opomenutí prvoinstančního soudu.
Ústavní soud konstatuje, byť je to vzhledem k absenci tvrzení stěžovatelky nadbytečné, že napadená rozhodnutí městského i krajského soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Zejména usnesení krajského soudu adekvátním způsobem reaguje na všechny výhrady stěžovatelkou předestřené, když ústavně konformním způsobem interpretuje a aplikuje příslušná ust. TŘ (k otázce účelnosti vynaložených nákladů blíže Šámal, P. a kol: Trestní řád, komentář - díl I., 6. vydání, C. H. Beck, 2008, str. 356).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu