ECLI:CZ:US:2009:2.US.2021.09.1
sp. zn. II. ÚS 2021/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Karlem Stečínským, advokátem se sídlem v Praze, Ohradní 1352, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 č. j. 35 Cm 381/2006-64 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009 č. j. 13 Cmo 87/2009-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že se nemůže smířit s tím, že po mnohaletém soudním řízení byla jeho žaloba zamítnuta, aniž by byla fakticky přezkoumána podstata věci. Je přesvědčen, že jím přihlášená pohledávka v rámci konkurzního řízení byla doložena soudními rozhodnutími - byť nepravomocnými - ve kterých byla pohledávka plně specifikována. Odkaz na soudní spis byl zcela konkrétní a logický, když tento spis obsahuje všechny důkazy k prokázání existence pohledávky a pro soud není takový problém si spis dožádat.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by soud určil, že blíže uvedeným úpadcem pohledávku v předmětné výši z důvodu dlouholetého sporu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 49/95. Po té, co soud ověřil včasnost podané incidenční žaloby, zabýval se důvody popření přihlášené pohledávky stěžovatele správcem konkurzní podstaty, který uvedl, že důvodem odepření je skutečnost, že ve věci probíhá soudní řízení, které je ve fázi odvolání, a že se správce ztotožňuje s odvolacími důvody uvedenými úpadcem. Jak Městský soud uvedl v napadeném rozhodnutí, kterým žalobu stěžovatele "pro tentokrát" zamítl, ačkoli byl po výzvě soudu stěžovatelem odstraněn nedostatek skutkových tvrzení žaloby, samotná přihláška pohledávky v konkurzním řízení zůstala co do obsahu nedostatečně určitá, protože neobsahovala skutkový děj a co do obsahu a důvodu vzniku přihlášeného nároku odkazovala na soudní spis. Žalovaný správce konkurzní podstaty, kterému byl s ohledem na jeho námitky obsah spisu znám, přitom nevyzval stěžovatele, aby vady přihlášky odstranil. S odkazem na ustálenou judikaturu (zejména publikované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. 32 Cdo 1726/98 a ze dne 31. 7. 2001 sp. zn. 32 Cdo 544/99) soud uzavřel, že vzhledem ke skutečnosti, že v přihlášce chybí popis skutkového děje, a nelze proto posoudit, zda byla žaloba podána z důvodů obsažených v popřené přihlášce, nezbylo než žalobu zamítnout. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se v podstatě se závěry soudu prvého stupně ztotožnil a zejména v rámci rozhodování o nákladech řízení zdůraznil, že na základě těchto rozhodnutí soudů nebylo definitivně rozhodnuto o tom, že přihlášená pohledávka není pravou pohledávkou, a že výsledek tohoto sporu byl předurčen odlišným hodnocením přihlášky pohledávky konkurzním správcem před jejím přezkumem.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené se přitom pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva obecnými soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to především Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Naopak je nutno konstatovat, že obecné soudy aplikovaly pouze podústavní právo v rámci ustálené judikatury obecných soudů týkající se konkurzního řízení a incidenčních sporů, a to ústavně konformním způsobem. Ústavnímu soudu proto nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem soudů o předčasnosti podané žaloby.
V projednávané věci obecné soudy vycházely z toho, že předmětem jejich přezkumu mohou být pouze přihlášky, jež mají všechny obsahové náležitosti nezbytné k tomu, aby přihlášenou pohledávku vůbec bylo možné podle přihlášky přezkoumat. Jakkoli vada přihlášky, jíž je v daném případě právě absence údaje o právním důvodu vzniku přihlašované pohledávky, nemůže být sama o sobě důvodem popření přihlášené pohledávky, nelze odhlédnout od skutečnosti, že uvedením právního důvodu v přihlášce je také určen rozsah, v jakém bude přihlášená pohledávka případně popřena a jakými právními otázkami se bude soud v incidenčním sporu vůbec zabývat. Jestliže nebyly řádně zkoumány případné vady přihlášky, které by bránily soudnímu přezkumu, nemohla být ani přihlášená pohledávka účinně popřena. V projednávané věci tedy bylo povinností konkurzního správce stěžovatele vyzvat k odstranění vad přihlášky, a nikoli až v rámci námitek proti žalobě stěžovatele poukazovat na skutečnost, že stěžovatel v přihlášce neuvedl dostatečně veškerá skutková tvrzení a k nim příslušné důkazy k jejich prokázání. Jelikož přihlášená pohledávka nebyla konkurzním správcem řádně přezkoumána, neměly soudy možnost se jí v rámci incidenčního sporu věcně zabývat.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Stanislav Balík
předseda senátu