ECLI:CZ:US:2009:2.US.2048.08.1
sp. zn. II. ÚS 2048/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. 21 Co 319/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecného soudu uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně garantovaná práva vymezená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Stěžovatel původně uplatňoval svůj nárok z titulu náhrady škody způsobené pracovním úrazem proti obchodní společnosti Merán, s. r. o., která podáním ze dne 20. 2. 2002 nárok stěžovatele uznala, následně zanikla výmazem z obchodního rejstříku a na její místo ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. a §205d odst. 8 zákona č. 65/1965, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ve sporu nastoupila obchodní společnost Kooperativa pojišťovna, a. s. Usnesením ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 7 C 9/97 Okresní soud v Hradci Králové zamítl návrh stěžovatele, aby ohledně povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku 3.826.155,- Kč bylo rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání. Obecný soud uvedl, že jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání je to, že musí jít o věc, v níž lze uzavřít a schválit smír (§153a odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uznání nesmí být v rozporu s právními předpisy, nesmí se tedy příčit zákonu či obcházet jeho kogentní ustanovení. Soud dospěl k závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nejsou splněny, neboť uznání se jeví jako rozporné s právními předpisy. Z provedeného dokazování zkráceně řečeno dovodil, že ve všech předložených dokumentech stěžovatel nejprve vystupoval jako jednatel a teprve následně se snažil listiny pozměnit tak, aby podle nich vystupoval v pozici zaměstnance původně žalované obchodní společnosti. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil stanovisku soudu prvního stupně, že nastoupivší žalovaná je uznáním nároku ze strany původní žalované vázána, a ztotožnil se i se závěrem, že v posuzované věci nejsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a o. s. ř. Konstatoval, že východiskem po skutkové stránce je v tomto směru předně žalobní tvrzení a že další dokazování provedené soudem prvního stupně se mu jeví jako nadbytečné. Již sama tvrzení stěžovatele obsažená v žalobě podle názoru soudu dokládají, že v době, kdy došlo k úrazu stěžovatele, neexistoval mezi ním a obchodní společností Merán, s. r. o., pracovní poměr. V době úrazu (dne 25. 7. 1995) byl totiž stěžovatel, jak sám tvrdil, jediným společníkem a jednatelem žalované společnosti. Od 1. 1. 1995 měl údajně sjednán s touto společnosti pracovní poměr, kde jako druh práce bylo uvedeno "ředitel společnosti". Odvolací soud přisvědčil názoru stěžovatele, že právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jednatel pro tuto společnost vykonával činnost na základě pracovněprávního vztahu, pokud náplní pracovního poměru není výkon činnosti statutárního orgánu. Z dosavadních tvrzení stěžovatele však soud nedovodil, že činnosti, které vykonával pro společnost v pracovním poměru ve funkci ředitele, by bylo možné jasně odlišit od činností, které vykonával ve funkci jednatele této společnosti. Existenci pracovního poměru stěžovatele ke společnosti tak soud nepovažoval za prokázanou. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalované za škodu při pracovním úrazu podle §190 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění platném v době vzniku škody, tíží toliko zaměstnavatele vůči zaměstnanci, pokud se úraz stal při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, soud dovodil, že odpovědnost žalované v posuzované věci zřejmě nevznikla. Závěrem stěžovatele upozornil, že svá upřesněná tvrzení může uplatnit v dalším řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s aplikací ustanovení §153a o. s. ř., jak jej provedly obecné soudy. Předně jim vytýká, že svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily. Stěžovatel připomíná, že k uznání nároku žalovanou došlo poté, co v řízení byla provedena koncentrace řízení. Stěžovatel připouští, že úkolem obecných soudů bylo posoudit, nakolik jeho skutková tvrzení a na ně reagující uznání nároku žalovanou dovolují soudu bez rozsáhlého věcně a časově náročného dokazování posoudit hmotněprávní nároky stěžovatele. Za relevantní je v tomto směru nutné považovat období před uznáním nároku. Stěžovatel namítá, že odvolací soud některá jeho skutková tvrzení opomenul zohlednit a jeho pohled tak byl zkreslený. Závěrem stěžovatel připomíná, že se věcně jedná o odškodnění za úraz z cizího zavinění při autonehodě, jehož následkem se stal plně invalidním. Řízení se vleče řadu let, odškodnění se mu však dosud nedostalo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Projednávaná ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Pouze z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud projednávanou ústavní stížností zabýval.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti, jejímž předmětem je nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil jeho závěry způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru stran splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že námitkou ohledně rozsahu dokazování provedeného soudem prvního stupně se odvolací soud zabýval. Z odůvodnění je zřejmé, že dosavadním tvrzením stěžovatele stran existence pracovního poměru soud neuvěřil. Vyšel přitom toliko z údajů, které uvedl sám stěžovatel. V odůvodnění rozhodnutí svůj postoj k předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání objasnil. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu poukazuje. Stěžovatel byl soudem upozorněn, že soud prvního stupně po právní moci usnesení bude pokračovat v dokazování a že je tak vytvořen prostor, aby v řízení následujícím po vydání napadeného rozhodnutí upřesnil a doložil svá tvrzení ohledně náplně činnosti pro výše uvedenou obchodní společnost v uvedených funkcích. Naznačené závěry obecného soudu nikterak nevybočují z mezí ústavnosti. Jak bylo uvedeno výše, postup v soudním řízení v posuzované věci je samostatnou záležitostí obecných soudů, do něhož Ústavnímu soudu vzhledem k uvedeným okolnostem nepřísluší zasahovat.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Uvedené právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na procesní postup odpovídající jeho představám, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu