ECLI:CZ:US:2009:2.US.2092.09.1
sp. zn. II. ÚS 2092/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. J. K., 2) J. H., zastoupených JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Nám. 5. května 812, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 3387/2008-303, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 č. j. 1 Co 209/2007-250 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2007 č. j. 16 C 101/2005-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2009, která splňuje
formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají
zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základn
ípráva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, v čl. 15 odst. 1, čl. 17
odst. 1, 2, 3, 4, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a
v čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Připomínají, že
v rámci svobody projevu a práva občanů na informace jako členové Rady města
Jaroměř poskytli svým voličům informace, které jim sdělil tehdejší starosta Ing.
V. Č. na jednání Rady, přičemž nešlo o informace, u kterých by byl dán
důvod pro jejich utajení, a při odvolání jmenovaného starosty občanům písemně sdělili i
důvod jeho odvolání. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, však jejich obranu
v rozporu s čl. 17 odst. 1, odst. 5 Listiny neakceptovaly a ústavně zaručené právo na
informace zúženě aplikovaly ve prospěch Ing. Č., ač nyní právě první stěžovatel
je ve funkci starosty a jeho důstojnost, vážnost i ústavně zaručená práva při výkonu
funkce v očích veřejnosti snižují pravomocné rozsudky. Soudu prvního stupně nadto
vytýkají, že žalobě vyhověl, aniž by vyslechl žalované a syna žalobce. Výhrady
stěžovatelů pak nezohlednil ani soud odvolací ani soud dovolací.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že žalobce
Ing. V. Č., který v předchozí době vykonával funkci starosty města
Jaroměř, se žalobou, opírající se o ustanovení §11 a §13 obč. zák. domáhal ochrany
osobnosti. Skutkovým základem tvrzeného neoprávněného zásahu učinil údaje obsažené
v Prohlášení členů Rady města a tajemníka MěÚ Jaroměř, uveřejněném
v INFOSERVISU MĚSTA JAROMĚŘ a v písemnosti nazvané „Bylo odvolání
Č. z funkce starosty skutečným komplotem?“, a na jeho základě uplatnil nárok na
přiznání omluvy a na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem uložil stěžovatelům a
dalším třem žalovaným, aby zaslali žalobci doporučeným dopisem do tří dnů od právní
moci rozsudku omluvy ve znění uvedeném ve výrocích I. a III. , výrokem II. a IV.
žalovaným uložil příslušné omluvy vytisknout po právní moci rozsudku v nejbližším
čísle INFOSERVISU MĚSTA JAROMĚŘ a v Městském zpravodaji. Výrokem V.
zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných zaplatil žalobci 20.000,-Kč z titulu nemajetkové
újmy v penězích. Dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobce i žalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze dalším
napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Převzal
skutková zjištění nalézacího soudu a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně jako
soud prvního stupně konstatoval, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že
žalobce upřednostňoval zájmy svého syna před zájmy města, a žalovaní tak neprokázali
pravdivost uveřejněných tvrzení, přičemž tato tvrzení z hlediska objektivní způsobilosti
dotknout se cti žalobce představují neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Za
přiměřený prostředek obrany proti tomuto neoprávněnému zásahu shledal stejně jako
soud prvního stupně omluvu v navrhovaném znění i formě.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož důvody
spatřovali v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. Nejvyšší soud třetím napadeným rozhodnutím dovolání odmítl, neboť je
neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 písm. b) o. s. ř. ani podle ustanovení
§237 písm. c) o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(vady dokazování, neprovedení navrhovaných důkazů) dle něj nesměřuje k podmínce
existence právní otázky zásadního významu a pokud z obsahu dovolání vyplynul též
dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (nedostatky ve skutkových zjištěních), při
posouzení, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k němu nemohlo
být přihlédnuto.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83
Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad
rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova
základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé žádné
konkrétní námitky nevznášejí. Ústavní soud tedy pouze přezkoumal, zda dovolací soud
postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda dodržel právo
stěžovatelů, aby bylo jejich dovolání stanoveným postupem projednáno.
Jak vyplývá z napadeného usnesení, dovolací soud výkladem a aplikací
ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §241a o. s. ř.
neodepřel stěžovatelům právo na přístup k soudu. Jeho závěry nevybočují z mezí,
stanovených právními předpisy a nálezy Ústavního soudu. Pokud stěžovatelé vznášeli
námitky vůči skutkovým zjištěním, je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit, že je lze
úspěšně uplatnit jen dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř., který však není
způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného jen dle §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Namítali-li stěžovatelé, že soudy neprovedly některý z důkazů (výslech
žalovaných, výslech svědka) a dovolací soud neshledal judikatorní přesah této námitky,
ani tomuto jeho postupu nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť samotnou
úvahu dovolacího soudu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního
významu, Ústavní soud nepřezkoumává a ponechává ji na uvážení Nejvyššího soudu,
jehož úkolem je sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů.
Ke kritice rozsudků soudů nalézacího a odvolacího (stěžovatelé stejně jako
v dovolání namítají nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení důkazu výslechem
žalovaných a výslechem syna žalobce) Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší
přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy s výjimkou případů, kdy
v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je dostatečně
zřejmé, které skutečnosti byly z řádně provedeného a zhodnoceného dokazování
zjištěny a jakými úvahami se soud při rozhodování řídil. K námitce, že měl být
proveden výslech žalovaných a syna žalobce, je třeba uvést, že z ústavního principu
nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž
mj. vyplývá, že obecné soudy samy zvažují, které důkazy provedou a nakolik je
potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Neprovedení některého důkazu ještě
neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu
nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány. Soud je však
povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této
povinnosti nalézací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč
nepovažoval za potřebné vyslýchat účastníky. Námitka o neprovedení výslechu syna
žalobce je zjevně nedůvodná, neboť, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu, syn žalobce Ing. V. Č. byl k věci jako svědek velmi podrobně
vyslechnut. Pokud nalézací soud z řádně provedeného dokazování vyvodil, že v řízení
nebyla prokázána pravdivost předmětných tvrzení a pro jejich objektivní způsobilost
dotknout se cti žalobce představují neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, a
odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil, z ústavního hlediska nelze jejich závěrům nic
vytknout.
Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že žalobce byl v době výkonu
funkce starosty tzv. osobou veřejného zájmu, a že při střetu s oprávněným zájmem na
informování veřejnosti by mělo jeho právo na ochranu osobnosti ustoupit do pozadí.
Stěžovatelům však nelze přisvědčit v názoru, že tato osoba veřejného zájmu by měla na
ochranu svého osobnostního práva rezignovat. I svoboda projevu, včetně svobody
pronášet kritiku, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně poukazují, není
v demokratické společnosti absolutní, ale má své meze. Jen právem přípustná kritika, tj.
taková, která je přiměřená co do obsahu, formy i místa, nepřekračuje meze kritiky věcné
a konkrétní a nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky
uznávaného účelu, a která vychází z konkrétních skutečností a pravdivých předpokladů,
vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv. Jak uvedl odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí, tvrzení žalovaných, která se stala předmětem žaloby
na ochranu osobnosti, vybočila z rámce pravdivé, věcné a objektivní kritiky, takže nelze
dovodit, že ze strany žalovaných šlo o výkon práva kritiky.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo
k porušení tvrzených ústavně garantovaných práv. Nezbylo mu proto, než ústavní
stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout
jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu