ECLI:CZ:US:2009:2.US.2096.08.1
sp. zn. II. ÚS 2096/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Radima Opletala, soudního exekutora, se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2008 sp. zn. 40 Co 649/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byla dle jeho tvrzení porušena práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci byla na základě návrhu oprávněného nařízena exekuce na majetek povinného. V rámci exekučního řízení soudní exekutor vymohl po povinném částku ve výši 48 000 Kč s tím, že část vymezeného plnění ve výši 35 000 Kč byla po právní moci usnesení o nařízení exekuce převedena na účet oprávněného a částka ve výši 13 000 Kč byla deponována na účtu soudního exekutora s tím, že po poslední platbě ze strany povinného dojde k určení výše nákladů a bude vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dne 16. 6. 2007 povinný zemřel, soudní exekutor podal tedy podnět k zastavení exekuce s odůvodněním, že povinný zemřel nemajetný, dědické řízení bude zastaveno dle §175h o.s.ř., tudíž povinný nezanechá žádného právního nástupce a bude tak splněna podmínka pro zastavení dle §107 odst. 5 o.s.ř. Soudní exekutor vyčíslil náklady exekuce ve výši 11 769 Kč, sestávající se z odměny exekutora ve výši 5 440 Kč, hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, nákladů na doručení písemností ve výši 950 Kč a DPH ve výši 19% z uvedených položek.
Okresní soud v Olomouci vydal usnesení o zastavení exekuce a ve výroku II. uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 11 769,10 Kč. K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil napadeným usnesením výrok II. tak, že oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 735 Kč.
Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nesprávně a ústavně nekonformně interpretoval §87 a násl zákona č. 120/2001 Sb. a potažmo pak i jednotlivá ustanovení vyhl. č. 330/2001 Sb., neboť v rozporu se zněním zákona spojil dvě položky nákladů exekuce do jedné.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že soudnímu exekutorovi náleží náhrada hotových výdajů v paušální částce vč. DPH ve výši 4 165 Kč dle §13 odst. 1 vyhl. 330/2001 Sb. Ustanovení. §13 odst. 1 vyhl. přiznává exekutorovi paušální částku 3 500 Kč, dle odst. 2 téhož ustanovení překročí-li výše hotových výdajů exekutora účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuční činnosti částku 3 500 Kč, náleží mu místo náhrady podle odst. 1 náhrada hotových výdajů v plné výši. Tyto náklady je exekutor povinen prokázat. Pokud soudní exekutor požaduje přiznat vyšší částku než 3 500 Kč, musí prokázat skutečně vynaložené náklady v celém rozsahu celkově vynaložených hotových výdajů, jež odpovídají rozumné efektivitě a přiměřenosti postupu soudního exekutora v exekučním řízení. Tuto povinnost exekutor nesplnil (pouze doložil, že mu vznikly náklady spojené s osobním doručením písemností v celkové výši 950 Kč dle ust. §15 vyhl., současně však nedoložil a neprokázal další výdaje v intervalu 3 500 Kč), proto krajský soud přiznal výši hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč.
Stěžovatel s takovým výkladem nesouhlasí a tvrdí, že se jedná o zcela samostatné nároky exekutora, které mu přiznává zákon v ust. §87 a násl. exekučního řádu a blíže konkretizuje vyhláška č. 330/2001 Sb., které mu mají být přiznány vedle sebe a pokud se tak nestalo, došlo k porušení základního práva stěžovatele, neboť je prolomena ochrana jeho vlastnického práva zmenšováním jeho majetku. Dle názoru stěžovatele se jedná ze strany krajského soudu o svévolnou interpretaci příslušného právního předpisu.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že se krajský soud náležitě nevypořádal s otázkou výše odměny soudního exekutora a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnil. V dané věci soudní exekutor, dříve než povinný zemřel, vymohl částku 48.000,- Kč, odměna měla vycházet z vymoženého plnění, nicméně krajský soud určil odměnu s poukazem na §11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. Takový postup nemá oporu v zákoně ani ve vyhlášce a znamená porušení základního práva stěžovatele.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, který zejména uvedl, že v daném případě byla exekuce zastavena, nelze tudíž dovodit, že by skončila úspěšným vynucením splnění povinnosti povinného, který v průběhu exekuce zemřel. Navíc z obsahu spisu je zřejmé, že povinný dobrovolně uhradil část vymáhané pohledávky ve výši 48 000 Kč, a to bez přímé účasti exekutora, proto na danou věc nedopadá ust. §11 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry krajského soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá. Usnesení krajského soudu je vyčerpávajícím a tedy dostatečným způsobem odůvodněno a je v něm učiněn logický závěr ohledně náhrady jak hotových výdajů exekutora, tak ohledně jeho odměny ve smyslu shora cit. vyhlášky.
Nepřípadné je v tomto směru tvrzení stěžovatele o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť z něho neplyne žádné jeho konkrétní základní právo, a jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny základních práv a svobod.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavou chráněných práv stěžovatele, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu