ECLI:CZ:US:2009:2.US.2129.09.1
sp. zn. II. ÚS 2129/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem Václavské nám. 18, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2009, č. j. 58 Co 239/2009-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2009, č. j. 58 Co 239/2009-43, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 2008, č. j. 26 C 163/2001-30, kterým byl zamítnut návrh žalovaného (stěžovatele) na zrušení rozsudku pro zmeškání vydaného týmž soudem dne 26. srpna 2002, č. j. 26 C 163/2001-13. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalovaného nejsou omluvitelné důvody zmeškání jednání ve smyslu §153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Žalovaný totiž na jedné straně tvrdil, že se o nařízeném jednání nedozvěděl, neboť podpis na doručence není jeho, na straně druhé však současně z nařízeného jednání pro nemoc omluvil (omluva byla soudu prvního stupně doručena osobně ve stejný den, na který bylo jednání nařízeno). Omluvu žalovaného nepovažoval soud prvního stupně za včasnou a řádnou, neboť žalovaný nikterak nedoložil důvod omluvy (onemocnění) a námitku, že podpis na doručence o jednání není jeho, shledal jako účelovou, neboť ze samotné omluvy je patrno, že žalobce věděl, že je nařízeno jednání. Navíc, pokud byl žalovaný schopen doručit omluvu do podatelny soudu osobně ve stejný den, na který bylo jednání nařízeno, je zřejmé, že jeho onemocnění neznemožňovalo účast na jednání u soudu. Odvolací soud poté ve shodě se soudem prvního stupně návrh zamítl a konstatoval, že pokud žalovaný namítal nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, nelze důvodně podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání jednání z omluvitelných důvodů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Zpochybňuje především závěr odvolacího soudu, že pokud namítal nesplnění předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání, nelze důvodně podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání z omluvitelných důvodů. Zdůrazňuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je natolik stručné, že je v podstatě nepřezkoumatelné. Dále uvádí, že důvodná omluva účastníka, který zmeškal jednání, je důvodem pro zrušení rozsudku a postup podle §153b odst. 4 o. s. ř. i v případě, že není prokázáno, že by byly splněny ostatní podmínky pro vynesení rozsudku pro zmeškání. Bylo by proti logice §153b odst. 4 o. s. ř., aby stěžovatel nemohl žádat o zrušení rozsudku pro zmeškání jen proto, že soud rozsudek vynesl, aniž by si ověřil, že jsou splněny ostatní podmínky pro jeho vydání (zejména doručení řádné výzvy). Samotné odvolání proti rozsudku pro zmeškání, ve kterém jsou namítány ostatní důvody (zejména, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání), nemůže být důvodem, aby stěžovatel nemohl využít na svou obranu všechny procesní prostředky, které občanský soudní řád nabízí. Odvolání a procesní prostředek podle §153b odst. 4 o. s. ř. jsou dva odlišné instituty, jejichž použití se navzájem nevylučuje.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je především námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož stěžovatel nemohl s úspěchem současně uplatnit odlišné opravné prostředky založené na existenci různých právních skutečností. Jinak řečeno považuje za nesprávný a právo na spravedlivý proces porušující názor, podle něhož, pokud namítal nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, nelze důvodně podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání jednání z omluvitelných důvodů. Vedle toho zastává názor, že důvodná omluva účastníka, který zmeškal jednání, je důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání a postup podle §153b odst. 4 o. s. ř. Je sice pravdou, že odvolací soud postavil svoje závěry na výše uvedeném argumentu (tedy že námitka nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání zakládá nedůvodnost podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání jednání z omluvitelných důvodů), avšak toto byl ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně pouze doplňující argument. Samotnou důvodností omluvy stěžovatele, což byl hlavní důvod pro zamítnutí jeho návrhu, se podrobněji zabýval předtím soud prvního stupně a neshledal u něj omluvitelné důvody zmeškání jednání ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř., přičemž svoje závěry řádně a srozumitelně odůvodnil. Ve skutečnosti, že odvolací soud tyto závěry výslovně nepřevzal, ale pouze doplnil, byť stručně, nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k rozhodování obecných soudů podle §153b odst. 4 o. s. ř. nemá proto Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Stěžovatel navíc současně využil možnost podat proti rozsudku pro zmeškání i odvolání. Jak vyplynulo ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5, nebylo o tomto odvolání dosud rozhodnuto.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, připustil možnost podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. v situaci, kdy bylo proti rozsudku pro zmeškání zároveň podáno i odvolání. S ohledem na tento nález neodmítl Ústavní soud ústavní stížnost pro nepřípustnost a projednal ji, avšak dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu