ECLI:CZ:US:2009:2.US.217.06.1
sp. zn. II. ÚS 217/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 217/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. N. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2005 č. j. 7 Cmo 429/2005-243 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005 č. j. 3 Cm 106/2002-228, jimiž bylo podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o stěžovatelově odvolání, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a společnosti Frenn Trading B. V. se sídlem Aarle Rixtelseweg 14, 5707GL Helmond, Nizozemí, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2005 č. j. 7 Cmo 429/2005-243 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005 č. j. 3 Cm 106/2002-228 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. dubna 2006, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a právo na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
Podání ústavní stížnosti stěžovatel zdůvodňuje tím, že je nutné posoudit doposud v judikatuře jednoznačně neřešenou otázku, zda podání ve věci samé, které je učiněno e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem, je písemným podáním či nikoli, a zda je tedy nutné je ve třídenní lhůtě podle ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. doplnit předložením písemného podání shodného znění. V této souvislosti poukazuje na jiné soudy, které podání učiněná v elektronické podobě, opatřená zaručeným elektronickým podpisem, přijímají a považují je za řádně učiněná podání. Dle jeho názoru soudy obou stupňů učinily nesprávnou interpretaci ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř., čímž zasáhly do stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Cm 106/2002 bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Brně nepřiznal usnesením ze dne 15. března 2005 č. j. 3 Cm 106/2002-222 stěžovateli osvobození od soudního poplatku za jeho odvolání proti rozsudku ze dne 19. září 2002 č. j. 3 Cm 106/2002-121. Toto usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 24. března 2005. Stěžovatel podal prostřednictvím svého zástupce dne 8. dubna 2005 odvolání v elektronické podobě, opatřené zaručeným elektronickým podpisem, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností tak, že řízení o odvolání podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil. Konstatoval, že stěžovatel sice podal poslední den lhůty odvolání, učinil tak však v elektronické podobě, aniž by své podání ve lhůtě do tří dnů písemně doplnil. V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel namítal, že sporné podání učiněné v elektronické podobě bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, a nebylo je proto třeba písemně doplňovat. Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. dovodil, že občanský soudní řád nepovažuje podání učiněné v elektronické podobě za písemné podání a v tomto směru nerozlišuje, zda se jedná o podání opatřené zaručeným elektronickým podpisem či nikoliv. Pokud tedy stěžovatel takto učiněné podání ve stanovené lhůtě nedoplnil předložením jeho originálu ani písemným podáním shodného znění, nabylo usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku právní moci a bylo namístě řízení o odvolání zastavit. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008 sp. zn. 29 Cdo 553/2007 odmítnuto s tím, že není ze zákona přípustné.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně a vedlejší účastník řízení společnost Frenn Trading B. V. Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že se stěžovatelem nastíněnou otázkou zabýval a uvedl důvody, pro které dospěl k závěru, že podání učiněné e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem je nutné ve třídenní lhůtě doplnit předložením písemného podání shodného znění. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Rovněž Krajský soud v Brně setrval na svém názoru vysloveném v napadeném usnesení. Vyslovil přesvědčení, že za současného znění o. s. ř. nelze považovat ústavní stížnost za důvodnou. Ustanovení §42 odst. 3 a 4 by dle jeho názoru muselo být nejprve změněno, např. podle znění §34 zákona o Ústavním soudu, který nevylučuje, aby návrh byl podáván i elektronickou formou se zaručeným podpisem. V doplnění vyjádření krajský soud poukázal na předpokládanou novelizaci §42 odst. 3 o. s. ř., která předpokládá, že elektronické podání se zaručeným podpisem by nemuselo být následně doplňováno. Z toho činí závěr, že pokud by již z dnes platného znění tohoto ustanovení bylo možno dovodit, že takové podání není třeba doplňovat, neměla by zamýšlená novelizace smysl. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Dle jeho názoru postupovaly soudy v souladu s ustanovením §42 odst. 3 o. s. ř., z něhož vyplývá, že i elektronické podání opatřené zaručeným elektronickým podpisem musí být ve lhůtě doplněno.
Společnost GEMMA, a. s. v likvidaci, se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdala.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy.
Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 126, str. 85). Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
Základní otázkou, kterou soudy v projednávané věci řešily, je otázka, zda podání ve věci samé, které bylo učiněno v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem, je podáním, které je nutné ve třídenní lhůtě podle §42 odst. 3 o. s. ř. doplnit.
Uvedenou problematikou se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 24. dubna 2006 sp. zn. IV. ÚS 319/05 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 89, str. 141) a v dalších na něj navazujících nálezech sp. zn. II. ÚS 218/06 ze dne 17. května 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 82, str. 231), sp. zn. II. ÚS 299/06 ze dne 19. dubna 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 71, str. 135) a sp. zn. III. ÚS 169/06 ze dne 14. srpna 2008 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, nález č. 140, str. 245), všechny viz též www.judikatura.cz. Závěry uvedené v těchto nálezech lze bez dalšího zcela vztáhnout i na věc stěžovatele.
Ustanovení §42 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu zní: "Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem.".
Ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu zní: "Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to předseda senátu, je účastník povinen soudu předložit originál (písemné podání shodného znění) i jiných podání učiněných telefaxem.".
Ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 319/05 Ústavní soud shledal, že za použití pouze jazykového výkladu těchto ustanovení občanského soudního řádu by soud nemohl k elektronickému podání přihlížet a muselo by být odloženo. Ústavní soud však dospěl k přesvědčení, že za použití dalších metod výkladu právních norem lze dojít k závěru, že povinnost uvedená v ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy povinnost písemně doplnit elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu).
První metodou výkladu, kterou Ústavní soud použil, byl výklad historicko-teleologický, kterým je zjišťován účel, k němuž měla právní úprava sloužit v době svého přijetí. Směřuje tedy ke zjištění skutečného úmyslu, který zákonodárce měl při přijetí právního předpisu. Záměr zákonodárce lze nalézt v důvodových zprávách, neboť pokud není prokázán opak, je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr.
Zákon o elektronickém podpisu deklaroval, že jeho účelem je (podle §1) upravit v souladu s právem Evropských společenství používání elektronického podpisu, elektronické značky, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb poskytovateli usazenými na území České republiky, kontrolu povinností stanovených tímto zákonem a sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.
Relevantní právní úpravou Evropských společenství je směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (Úřední list ES z 19. ledna 2000, L 13/12). Cílem této směrnice je odstranit překážky pro elektronickou komunikaci a elektronický právní styk, které vyplývají z různých pravidel o právním uznání elektronických podpisů a o akreditaci tzv. ověřovací služby v členských státech. V čl. 5 směrnice o zásadách Společenství pro elektronické podpisy jsou členské státy zavázány, aby tzv. zaručené elektronické podpisy založené na kvalifikovaných osvědčeních a vytvořené pomocí prostředků pro bezpečné vytváření podpisu byly po právní stránce spojeny se stejnými právními následky jako vlastnoruční podpisy, které jsou na papírovém podkladu. Smyslem a účelem této směrnice je tedy ulehčení použitelnosti elektronického podpisu a docílení jeho rovnocenného postavení s podpisem vlastnoručním.
V důvodové zprávě k zákonu o elektronickém podpisu je uvedeno, že hlavním principem navrhovaného zákona je zajistit, že datové zprávy nesmí být diskriminovány, tj. že nesmí existovat rozpor v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíře. Důvodová zpráva k ustanovení §2 zákona o elektronickém podpisu uvádí, že zaručený elektronický podpis jako jeden z druhů elektronického podpisu představuje ekvivalent "ověřeného podpisu" na papíru a využívá takových technologických postupů, které umožňují jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvořila. K ustanovení §3 je dále uvedeno, že zaručený elektronický podpis zaručuje, že datovou zprávu podepsala oprávněná osoba. Zaručené elektronické podpisy podložené osvědčením vydaným ověřovatelem informací (poskytovatelem certifikačních služeb) budou uznány jako vlastnoruční podpis v případech, kdy takový vlastnoruční podpis požadují právní předpisy nebo dohoda stran.
Historický vývoj ustanovení upravujících podání v elektronické podobě v §42 občanského soudního řádu byl následující.
Zákonem o elektronickém podpisu bylo ustanovení §42 odst. 1 věty první občanského soudního řádu novelizováno (s účinností k 1. říjnu 2000) tak, že: "Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky nebo telefaxem.". Dle procesualistické teorie mělo podání v elektronické podobě procesní účinky jen tehdy, jestliže bylo také elektronicky podepsáno způsobem stanoveným v zákoně o elektronickém podpisu. Neobsahovalo-li podání také náležitý elektronický podpis, soud k němu nepřihlížel (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 152). Vzhledem k tomu, že zákon o elektronickém podpisu nenovelizoval i ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu, nebylo možné podat soudu podání v jiné elektronické podobě než se zaručeným elektronickým podpisem.
Zákonem č. 226/2002 Sb., kterým byly novelizovány procesní předpisy v souvislosti s elektronickým doručováním, byla v ustanovení §42 odst. 1 občanského soudního řádu zrušena slova "podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů" a do ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu byla za slova "učiněno telefaxem" vložena slova "nebo v elektronické podobě", přičemž tato úprava trvá od účinnosti zákona (1. července 2002) dodnes. Tím byla připuštěna elektronická podání i bez připojeného zaručeného elektronického podpisu, avšak za podmínky, že budou písemně doplněna nejpozději do tří dnů. Novelizace procesních předpisů zavedená zákonem č. 226/2002 Sb. měla dle důvodové zprávy k tomuto zákonu sledovat promítnutí koncepce elektronického způsobu komunikace zakotvené v zákonu o elektronickém podpisu a mělo dojít k dalšímu zpřesnění v předmětné oblasti.
Objektivně-teleologickým výkladem, jehož úlohou je vystihnout smysl a účel právní normy v souvislosti s potřebami společnosti v aktuální situaci, v níž se má norma realizovat, nutno dojít k závěru, že původní účel této právní normy je i nadále zachován. Jejím cílem je i v současnosti usnadnit doručování podání prostřednictvím elektronické komunikace tak, aby byla v co největší míře zajištěna rovnost elektronických podání s podáními v písemné podobě na papíře. Z toho lze vyvodit, že výklad ustanovení §42 odst. 1 věty prvé o. s. ř. po novele provedené zákonem o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb. je i nadále zachovatelný a podání v elektronické podobě splňující výše uvedené požadavky zákona o elektronickém podpisu je podáním rovnocenným s podáním v písemné podobě na papíře s vlastnoručním podpisem, zatímco elektronicky učiněné podání bez zaručeného elektronického podpisu je nutné do 3 dnů doplnit.
K tomuto závěru přispívá i systematický výklad v rámci dalších procesních předpisů, neboť normu nelze vykládat izolovaně, ale též v souvislostech celého právního řádu.
Dle ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném k 3. červnu 2005, lze podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona. Podání je možno učinit i v elektronické podobě bez elektronického podpisu, musí být však do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu.
Rovněž podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném k 3. červnu 2005, je možné učinit podání v elektronické podobě. Podle ustanovení §59 odst. 2 trestního řádu ten, kdo činí podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu, uvede současně poskytovatele certifikačních služeb, který jeho certifikát vydal a vede jeho evidenci, nebo certifikát připojí k podání. Podání splňující tyto požadavky není nutné dále doplňovat.
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění platném k 3. červnu 2005 a účinném od 1. ledna 2006, umožňuje v ustanovení §37 odst. 4 učinit podání písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Podání v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu je třeba doplnit do 5 dnů.
Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném k 3. červnu 2005, v ustanovení §21 odst. 4 umožňuje učinit podání v elektronické podobě podle zvláštního předpisu, současně musí být uveden poskytovatel certifikačních služeb, který certifikát vydal a vede příslušnou evidenci, nebo je povinen certifikát připojit k podání. Podání v elektronické podobě nesplňující tyto požadavky musí být do tří dnů po odeslání opakováno písemně nebo ústně do protokolu (ustanovení §21 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).
I systematický výklad relevantních ustanovení dalších procesních předpisů tedy ukazuje, že elektronické podání s připojeným elektronickým podpisem splňujícím specifické požadavky uvedené v zákoně o elektronickém podpisu má procesní účinky bez dalšího.
Zákon o elektronickém podpisu obsahuje několik druhů elektronického podpisu, a to kromě "běžného" elektronického podpisu [ustanovení §2 písm. a)] i několik variant zaručeného elektronického podpisu. Právní teorie však dosud definitivně nevyřešila otázku, kolik typů zaručeného elektronického podpisu v současné době existuje nebo může existovat (srov. Matejka, J., Chum, V.: K právní úpravě elektronického podpisu, Bulletin advokacie, č. 3/2002; Hulmák, M.: Elektronický právní styk, Právní rozhledy, č. 7/2005). Ústavní soud byl postaven před otázku, který z druhů zaručeného elektronického podpisu je způsobilým vyvolat procesní účinky bez písemného doplnění podání. Dle názoru Ústavního soudu jím je "uznávaný elektronický podpis" podle ustanovení §11 zákona o elektronickém podpisu. Ten totiž zajišťuje dostatečnou jistotu, že podání vytvořila osoba, která je pod ním podepsána, a zákonodárce jeho užití v obdobných případech předpokládá. V ustanovení §11 odst. 1 věty prvé zákona o elektronickém podpisu je uvedeno, že v oblasti orgánů veřejné moci je možné za účelem podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb (dále jen "uznávaný elektronický podpis"). To platí i pro výkon veřejné moci vůči fyzickým a právnickým osobám. Pokud je uznávaný elektronický podpis užíván v oblasti orgánů veřejné moci, musí kvalifikovaný certifikát obsahovat takové údaje, aby osoba byla jednoznačně identifikovatelná.
Nejvyšší verifikační hodnotu ze zaručených elektronických podpisů má tedy právě uznávaný elektronický podpis. Zatímco u vlastnoručního podpisu se vychází především z toho, že je výsledkem individuálního a relativně stálého písemného projevu člověka, u zaručeného elektronického podpisu jde pouze o schopnost provést nějaký úkon, který je vázán na dostupnost prostředku pro vytvoření takového podpisu. Zatímco v případě vlastnoručních podpisů je možno znalecky dokazovat skutečnost, že určitý podpis náleží určité osobě, v případě zaručeného elektronického podpisu toto možné není. Znalec zde potvrzuje pouze skutečnost, že datová zpráva byla podepsána prostřednictvím konkrétních prostředků, a nikoli skutečnost, že ji podepsala určitá konkrétní osoba (Matejka, J., Chum, V.: K právní úpravě elektronického podpisu, Bulletin advokacie, č. 3/2002, str. 38). Z těchto důvodů je třeba klást na podání prostřednictvím veřejné datové sítě zvýšené požadavky, jak je to ostatně reflektováno i ve shora uvedeném ustanovení §11 zákona o elektronickém podpisu.
Ústavní soud tedy po přezkoumání obou napadených usnesení obecných soudů dospěl k závěru, že pokud bylo řízení o odvolání stěžovatele zastaveno pouze z důvodu, že soud nepřihlédl k elektronickému podání se zaručeným elektronickým podpisem, které nebylo v třídenní lhůtě podle §42 odst. 3 o. s. ř. doplněno písemně, bylo rozhodnutím soudu prvního stupně i potvrzujícím rozhodnutím soudu odvolacího porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně zrušil [§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].