ECLI:CZ:US:2009:2.US.2222.08.1
sp. zn. II. ÚS 2222/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. W., právně zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 55 Co 119/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým měla být porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem prostřednictvím svého zmocněného zástupce dne 22. 12. 2005 smlouvu o nájmu nebytových prostor a úhradě služeb spojených s jejich užíváním. Stěžovatel prostory vedlejšímu účastníku k provozování činnosti nepředal a ten ho úspěšně žaloval o splnění povinnosti předat nebytový prostor nájemci a strpět jeho užívání podle nájemní smlouvy, o čemž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 dne 3. 10. 2006, č.j. 21 C 59/2006-38, jehož rozsudek byl potvrzen i Městským soudem v Praze. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1868/2008 odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že by nikdy vedlejšímu účastníku při znalosti jeho prodejního artiklu (provozování Eroticcity) prostory ve svém domě nepronajal. Smlouva o pronájmu nebytových prostor byla uzavírána stěžovatelem v omylu, a je proto neplatná. Je nepochybné, že tento omyl vyvolal vedlejší účastník, a to úmyslně. Vedlejší účastník, zřejmě po zkušenostech s tím, že sortiment zboží, který prodává, není vždy v okolí zcela kladně přijímán, jej účelově opisuje tak, že uzavře smlouvu s tím, že předmětem prodeje bude drobné elektro, upomínkové předměty, časopisy aj., přičemž zamýšlenou prodejnou je sexshop, resp. eroticcity. Stěžovatel se domnívá, že spravedlivý proces byl porušen i názorem soudů obou stupňů, že smlouva byla řádně uzavřena zástupcem stěžovatele, i když neměl oprávnění dle mandátní smlouvy prostory k takovémuto účelu pronajmout. Stejně tak nepovažuje stěžovatel uzavřenou nájemní smlouvu za perfektní. Dle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, musí být ve smlouvě uveden vedle předmětu a účelu nájmu také údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru.
Stěžovatel rovněž žádá o odklad výkonu rozhodnutí, neboť výkon tohoto rozhodnutí před možným zrušením tohoto rozsudku Ústavním soudem s sebou nese nepřiměřené náklady a obtíže, protože předmětný nebytový prostor je v současné době pronajat.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
Stěžovatelem uplatněné námitky proti rozhodnutím obecných soudů nedosahují ústavněprávní roviny, jelikož uplatněná argumentace spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy učiněné závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavnímu soudu vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nezbylo než posoudit ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jej usnesením odmítnout. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu