ECLI:CZ:US:2009:2.US.2252.09.1
sp. zn. II. ÚS 2252/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti The GSI Group, 1004 East Illinois Street, Assumption, Illinois, 62510, USA, zastoupené JUDr. Tomášem Zachou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Široká 36/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 509/2008-130 ze dne 11. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 96 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2007 č.j. Ro 430/2007-115 tak, že odpor žalovaného proti platebnímu rozkazu č.j. Ro 430/2007-94 ze dne 26. 7. 2007 se neodmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal zaplacení částky 102.027,82 USD s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích vydal dne 26. 7. 2007 platební rozkaz, na kterém následně vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti. Dne 19. 12. 2007 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor, který byl usnesením krajského soudu odmítnut jako opožděný. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odvolání žalovaného vyhověl.
Stěžovatel namítá, že v řízení došlo k porušení principu rovnosti účastníků, dle nějž účastníci řízení musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. Stěžovateli totiž soud nedoručil odvolání žalovaného, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl pouze na základě podaného odvolání. Vrchní soud přitom v řízení zjišťoval rozhodné skutečnosti o tom, zda byl odpor převzat oprávněnou osobou, aniž nařídil jednání a dal stěžovateli možnost se k výsledkům dokazování vyjádřit. Pokud soud prvního stupně nezaslal odvolání protistrany druhému účastníku řízení ani jeho právnímu zástupci, odňal mu možnost seznámit se s obsahem odvolání a případně realizovat procesní práva.
Dle stěžovatele ustanovení §214 odst. 2 písm. e) [správně písm. c)] a ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. je nutné vykládat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky, kladenými na soudní řízení ústavními procesními předpisy, a to tím spíše, že se předmětná věc projednala mimo ústní jednání a odvolací soud rozhodl jinak než soud prvního stupně. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 123/2002 uvádí, že možnost rozhodnout o odvolání podle ust. §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. má odvolací soud, jen pokud rozhoduje bez provádění dokazování.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, Vrchní soud v Praze zjistil z obsahu doručenky, že zásilka určená do vlastních rukou pro žalovaného, obsahující kromě žaloby, částečného zpětvzetí žaloby a usnesení, též platební rozkaz, byla odevzdána dne 31. 7. 2007 osobě, která převzetí zásilky uvedeného dne potvrdila nečitelným podpisem pod otiskem razítka žalovaného. O vztahu této osoby k adresátovi je na doručence tiskacími písmeny uvedeno "OPRÁVNĚNA OSOBA", přičemž u podpisu je tiskacími písmeny uvedeno "N.". Z dopisu České pošty, s.p. ze dne 13. 10. 2008 odvolací soud zjistil, že zásilky pro žalovaného jsou doručovány do podatelny, přebírá je V. K., jejich převzetí stvrzuje svým podpisem a razítkem firmy. Ing. N. není ani nebyl zaměstnancem žalované společnosti, ale je zaměstnancem společnosti Bauer Technics s.r.o. se sídlem na jiné adrese než žalovaný. Vzhledem k tomu, že předmětnou zásilku převzala osoba, která není osobou ve vztahu k žalobci (stěžovateli) uvedenou v §21 o.s.ř., nebyl platební rozkaz doručen zákonným postupem do vlastních rukou žalovanému a odpor proti platebnímu rozkazu nelze považovat za podaný opožděně, vrchní soud odvolání žalovaného vyhověl.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že napadeným usnesením nebylo rozhodováno o věci samé, ale pouze na základě odvolání žalovaného bylo posuzováno, zda mu byl řádně, zákonným způsobem doručen platební rozkaz.
Z ustanovení §210 o.s.ř. vyplývá, že odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Dle ust. §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. není třeba nařizovat jednání, pokud dovolání směřuje proti jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.
Ústavní soud se k ústavně souladnému výkladu uvedených ustanovení vyjádřil v řadě svých nálezů (týkajících se rozhodování o nákladech řízení), v nichž uvedl, že dotčená ustanovení občanského soudního řádu mají být v každém jednotlivém občansko právním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu. Tato ustanovení nelze vykládat formalisticky, neboť usnesením o náhradě nákladů řízení se konstruuje státem vynutitelný peněžitý závazek, o který se zmenšuje majetek účastníka řízení. Rozhodnutí se tak bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit. Nicméně dle konstantní judikatury Ústavního soudu i v případech týkajících se nákladů řízení, je nutné, aby soudy "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" vážily vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání. Za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání nemohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, není soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv (srov. např. sp. zn. III. ÚS 639/06, sp. zn. III. ÚS 431/07, sp. zn. III. ÚS 191/06 a další).
Obdobným způsobem je třeba posuzovat projednávanou věc srovnatelnou s hlediska ústavněprávní argumentace. V projednávané věci odvolací soud pouze posuzoval údaje uvedené na doručence a ověřil, zda osoba, která zásilku převzala, není osobou jednající za právnickou osobu ve smyslu §21 o.s.ř. Ve věci nebylo prováděno žádné dokazování vztahující se k věci samé, tj. k uplatněnému žalobnímu nároku na zaplacení příslušné částky.
Ostatně stěžovatel v podané ústavní stížnosti ani neuvádí, jakým způsobem by se potencionálně na výsledku sporu mělo projevit to, že by mu byl soudem doručen stejnopis odvolání podaného žalovaným, resp. že by odvolací soud nařídil ve věci jednání, tj. jaké relevantní argumenty by chtěl před odvolacím soudem uplatnit ohledně posouzení převzetí zásilky žalovaným.
Dle Ústavního soudu v projednávané věci nemohlo dojít nedoručením stejnopisu odvolání žalovaného a jeho projednáním bez nařízení jednání k porušení principu rovnosti vyplývajícího z čl. 37 odst. 3 Listiny, ani k porušení čl. 38 Listiny. Z výše uvedeného je zřejmé, že vyjádření protistrany (stěžovatele) k odvolání by nijak nemohlo, s ohledem na nesporně dané okolnosti při doručování platebního rozkazu, (které ani stěžovatel nezpochybnil) přispět k objasnění věci a jinému rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek, přičemž Ústavní soud vychází i ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Závěr odvolacího soudu, dle nějž nedošlo k řádnému doručení platebního rozkazu žalovanému, považuje Ústavní soud za korektní a za náležitě odůvodněný. Stěžovatel bude mít v nadcházejícím řízení možnost uplatnit všechna svá procesní práva k prokázání žalovaného nároku ve sporném řízení.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 123/2002 není případný, neboť se týkalo odvolání projednaného dle ust. §214 odst. 2 písm. h) o. s. ř. účinného do 31. 12. 2000, tj. odvolání směřujícího proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu