ECLI:CZ:US:2009:2.US.2284.08.1
sp. zn. II. ÚS 2284/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IKAS spol. s r. o., Inženýrská kancelář pro svařování, se sídlem Na Baštách 1, Starý Kolín, IČ: 18828540, zastoupené JUDr. Vladimírem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Běluňská 258/68, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007 č. j. 11 Ca 308/2005-120 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 1 Afs 60/2008-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, jejichž postupem se cítila dotčena na svých ústavně zaručených právech, zejména svého práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které je pod ochranou Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 18. 12. 2007 č. j. 11 Ca 308/2005-120 Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 16. 9. 2005 č. j. 6278/05-130, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Kolíně (dále jen "správce daně") dne 6. 5. 2004 pod č. j. 51177/04/034912/1657, kterým nebyl uznán nárok stěžovatelky na nadměrný odpočet DPH v částce 24.439.212,- Kč uplatněný v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2001. Městský soud v Praze se zabýval především otázkou, zda byl dostatečně doložen předmět zdanitelného plnění. Podle něj nebylo sporu o tom, že došlo k prodeji zboží - elektrosoučástek - společnosti KODA SOUND CO. Ltd. a že následně byl uskutečněn vývoz tohoto zboží do Thajska. Podstatnou shledal skutečnost, zda na základě předložených důkazních prostředků bylo možné uvedené zboží konkretizovat, tj. nezaměnitelně jej odlišit od zboží jiného a na jisto tak určit, jaké konkrétní zboží bylo skutečně prodáno a následně vyvezeno. V tomto směru nepovažoval daňové doklady i další důkazy předložené stěžovatelkou v daňovém řízení za dostačující. Tyto důkazy vztahující se k přepravě, balení, proclení a vývozu zboží by mohly posloužit k prokázání skutečností, které mohly být doplňujícími k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění, samy o sobě však podle soudu nemohly prokázat, jaké konkrétní zboží bylo předmětem zdanitelného plnění. Nedostatek v konkretizaci předmětu zdanitelného plnění, nikoli otázka uskutečnění či neuskutečnění "nějakého", tedy co do předmětu neurčitého, zdanitelného plnění, byla pak důvodem neuznání nadměrného odpočtu stěžovatelce.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 1 Afs 60/2008-160 zamítnuta.
Rozhodnutí vydaná správními soudy napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, v níž velmi podrobně zrekapitulovala průběh předchozího řízení. Ve shodě s obsahem správní žaloby i kasační stížnosti v ní poté namítala, že správce daně a následně i oba obecné soudy při svém rozhodování účelově pominuly stěžovatelkou opatřené důkazy, které beze všech pochybností prokazovaly vznik jejího nároku na odpočet DPH, naopak vycházely toliko z hlediska stěžovatelky neobjektivního závěru znalce Ing. C. o tom, že uvedené zboží bylo nedostatečně specifikováno a že realizovaný obchod je v obchodu s elektrotechnickými součástkami neobvyklý. Podle jejího názoru obecné soudy účelově přisvědčily názoru správce daně v tom, že státní orgán má právo dle svého vlastního (subjektivního) uvážení posuzovat a rozhodovat o tom, zda daňový subjekt naplnil či nenaplnil zákonem stanovené povinnosti. Pokud tedy měl stát nějaké pochybnosti o stěžovatelkou deklarovaném stavu, měl z titulu svého vrchnostenského postavení vůči ní k dispozici celou řadu prostředků, jak se o tomto stavu přesvědčit. Další námitka stěžovatelky směřovala proti názoru finančních orgánů i správních soudů, že v řízení posuzované daňové doklady nesplnily všechny náležitosti vyžadované zákonem. Především se ohradila proti úvaze soudů, že s ohledem na povahu zboží, kterým jsou obtížně individualizovatelné drobné elektronické součástky, používající a prodávající se ve velkých množstvích, bylo třeba jeho identifikaci v daňových dokladech věnovat mimořádnou pozornost. Podle stěžovatelky je tato úvaha "zjevně nelogická a vnitřně rozporná" a byla účelově použita k její škodě ve prospěch zájmu státu, neboť požadavek na přesnou individualizaci takového zboží je nesmyslný a prakticky nesplnitelný.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu, jak již bylo poznamenáno výše, je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže správní soudy respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesního práva, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
V projednávané věci správce daně i správní soudy na základě důkazních prostředků předložených stěžovatelkou dospěly k závěru, že neunesla důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 a násl. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), tzn. že nedošlo k prokázání rozsahu a předmětu zdanitelného plnění, neboť nebyly doloženy takové důkazní prostředky, na základě nichž by bylo možné předmětné zboží konkretizovat a nezaměnitelně jej tak odlišit od zboží jiného. Stěžovatelka tedy i přes opakované výzvy neprokázala skutečnosti, které by ji opravňovaly ve smyslu §19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), k uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
Meritum stížnostní argumentace tvoří polemika stěžovatelky se shora citovanými závěry finančních orgánů a správních soudů, v níž však převážně opakuje námitky, které uplatnila již v průběhu předcházejícího řízení. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy se s argumentací stěžovatelky již řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně přitom shledaly za postačující a odpovídající ustanovení §2 a §31 daňového řádu. Vznáší-li proto stěžovatelka nyní opakovaně námitky stran hodnocení důkazů a právního posouzení otázky důkazní povinnosti daňového subjektu, nezbývá Ústavnímu soudu na tomto místě než připomenout ustálený názor, vyslovený v mnoha rozhodnutích tohoto soudu, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry není důvodem zakládajícím opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud také jednoznačně deklaroval, že pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mohou mít ústavně právní relevanci jen ve výjimečných případech. Za takové označil případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V projednávaném případě pochybení tohoto charakteru Ústavní soud neshledal. V řízení bylo zkoumáno, řečeno velmi obecně, zda jsou splněny podmínky pro uznání nároku stěžovatelky pro nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty či nikoliv. Daňové orgány v této souvislosti vyložily, na základě jakých skutečností tento nárok nepřiznaly, reagovaly na námitky stěžovatelky a umožnily jí, aby se ochrany svých práv domáhala všemi procesními prostředky, které právní řád v dané věci připouští. Rovněž správní soudy se v navazujícím přezkumném řízení náležitě zabývaly všemi souvislostmi a vyvodily závěry, jež, poměřováno kriterii shora uvedenými, z ústavně právního hlediska zcela obstojí. Aniž by se tedy Ústavní soud duplicitně vyjadřoval k opakované argumentaci stěžovatelky, odkazuje v tomto směru na zcela vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů.
K tvrzení stěžovatelky, že stát měl z titulu svého vrchnostenského postavení vůči ní k dispozici celou řadu prostředků, jak se o deklarovaném stavu přesvědčit, nutno podotknout, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v ust. §31 odst. 9 daňového řádu, dle kterého platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Povinností správce daně je pak chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. To však neznamená, že je povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení.
Nedůvodná je rovněž další námitka, podle níž soudy údajně nepřihlédly ke skutečnosti, že v rámci probíhajícího trestního řízení vedeného Úřadem služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR pod ČTS: PPR18/KPV HK 4 - 2002 byly k jednotlivým položkám doloženy tzv. katalogové ceny a označení jednotlivých komponentů, které bylo shodné s jejich specifikací v dokladech předložených správci daně. Jak vyplývá ze strany 12 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatelka tvrzení o tom, že mělo být při sjednávání kontraktu postupováno podle katalogu součástek, uvedla až v žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu. Městský soud v Praze dále konstatoval, že se jedná o tvrzení nové, stěžovatelka se nikdy o tom v průběhu řízení nezmínila, žádný katalog nepředložila, přiložené listinné doklady na žádný katalog neodkazují a nelze ani zjistit, zda o zboží ze zmíněného katalogu co do druhu či množství skutečně šlo.
Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal namítané porušení základních práv stěžovatelky, zejména ne čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelce nebylo v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u Městského soudu v Praze a posléze u Nejvyššího správního soudu domáhala. Nelze také spatřovat porušení práva na soudní ochranu ve skutečnosti, že dotčené orgány s respektováním zásady volného hodnocení důkazů hodnotily provedené důkazy určitým způsobem. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy přezkoumaly rozhodnutí správce daně s náležitou pozorností, vycházely z konkrétních důkazních prostředků založených ve správním spise, přičemž oběma stranám bylo umožněno se k věci vyjádřit. Jejich postup tak nelze označit za svévolný, naopak, Ústavní soud jej považuje za zcela ústavně konformní.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu