ECLI:CZ:US:2009:2.US.2287.09.1
sp. zn. II. ÚS 2287/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti CAT PRAHA s. r. o., IČ 256 44 246, se sídlem Fáblovka 404, Staré Hradiště, Pardubice, zastoupené Mgr. Pavlou Šilerovou, advokátkou se sídlem Žerotínova 1171/37, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 20 Cdo 4686/2008-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na rovné postavení účastníků v soudním řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka vyvozuje z odůvodnění napadeného usnesení, že se Nejvyšší soud ztotožnil s názory soudů prvního i druhého stupně a neshledal otázku zásadního právního významu v tom, že rozhodnutí bylo vydáno navzdory překážce zahájeného řízení (dle stěžovatelky v době podání návrhu na nařízení exekuce probíhalo mezi týmiž účastníky jiné exekuční řízení u Okresního soudu v Karlových Varech). Dle stěžovatelky je soud povinen zkoumat podmínky řízení, mezi které patří i překážka zahájeného řízení, přičemž stěžovatelka jako účastnice řízení nebyla vyzvána, aby v tomto směru doplnila či doložila svá tvrzení, a nadto si mohl soud sám ověřit, zda již bylo ve stejné věci zahájeno řízení u Okresního soudu v Karlových Varech. Nejvyšší soud tak svým rozhodnutím potvrdil soudy nižších stupňů vytvořené nerovné postavení účastníků, neboť připustil, aby soudy postupovaly v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení bylo zjištěno, že usnesením ze dne 20. 2. 2008 č. j. 16 Co41/2008-77 Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského ze dne 24. 5. 2007 č. j. 15 Ex 62/2007-30, jímž byla nařízena veřejná držba nemovitostí povinné (dále též "stěžovatelka") ve věci exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu Pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2007 č. j. 13 Nc 30478/2006-7. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora o nařízení veřejné dražby nemovitostí není dovolání ze zákona přípustné a jeho přípustnost nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé. V tomto směru odkázal na svou judikaturu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud posoudil přípustnost podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč je neshledal přípustným. Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů a v dovolání nastolené otázce neshledal zásadní právní význam. Nic takového z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá. Nejvyšší soud, aniž by se vůbec zabýval dovolacími námitkami, výslovně a s odkazem na vlastní judikaturu konstatoval, že dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora o nařízení veřejné dražby nemovitostí, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu a nelze je opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Výše uvedený závěr dovolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno jakékoli ústavní právo stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu