ECLI:CZ:US:2009:2.US.2299.08.1
sp. zn. II. ÚS 2299/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislav Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1916/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a o porušení čl. 90 Ústavy, domáhal zrušení shora označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 29 Co 660/2007.
Stěžovatel se žalobou proti R. H. (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného) domáhal zaplacení částky 45.100,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z kupní smlouvy uzavřené dne 14. 5. 2004, jejímž předmětem byla koupě ojetého vozidla zn. Alfa Romeo. Podpisem uvedené kupní smlouvy žalovaný údajně překročil zmocnění dané vlastnicí vozidla paní P. K. V předchozím řízení, které stěžovatel vedl proti vlastnici vozidla, tento nebyl úspěšný, neboť vlastnice jednání žalovaného za ni nikdy neschválila. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 9 C 59/2007 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud se zabýval podle ustanovení §268 obchodního zákoníku jednotlivými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §373 obchodního zákoníku. Ani po poučení a výzvě soudu však stěžovatel nebyl schopen specifikovat, v čem by měla spočívat konkrétní majetková újma vyjádřitelná v penězích, která měla stěžovateli jednáním žalovaného vzniknout. Soud nezjistil ani příčinou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem údajné škody. Dospěl tak k závěru, že nárok na náhradu škody není v posuzované věci dán. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 29 Co 660/2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku, a to včetně dohody o volbě účinnosti obchodního zákoníku na smluvní vztah. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v posuzované věci převést na stěžovatele více práv než sám měl, vlastnické právo nemohlo přejít. Pokud stěžovateli vznikla nějaká škoda, která by byla v příčinné souvislosti s možným jednáním žalovaného jako zmocněnce, který překročil své jednání z plné moci, nemůže to být důvodně nárok na náhradu škody ve výši 45.100,- Kč, tak jak jej stěžovatel uplatnil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1916/2008 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud považoval dovolání za nepřípustné, neboť částka peněžitého plnění nepřevýšila hranici 50 000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Se závěrem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že pokud byla kupní smlouva včetně dohody o volbě obchodního zákoníku shledána absolutně neplatnou, tak se nárok stěžovatele na náhradu škody vůči žalovanému řídí ustanoveními občanského zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil nepřípustnost jeho dovolání, když žalovaná částka překročila limit 20.000,- Kč vymezený obecně v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že smluvní strany si mohou podle §262 odst. 1 obchodního zákoníku písemně dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v ustanovení §261 obchodního zákoníku, se bude uvedeným zákonem přesto řídit. Závazkový vztah mezi těmito stranami je závazkovým vztahem obchodním a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního [a tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ] věcí obchodní. Tento závěr je plně v souladu s konstantní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Odon 144/97 možnost dohodnout užití obchodního zákoníku mají strany závazkového vztahu, ať již jimi jsou podnikatelé či nikoli, a jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti nebo nikoli. V posuzované věci účastníci uzavřeli podle nezpochybněných skutkových zjištění kupní smlouvu podle §409 a násl. obchodního zákoníku s tím, že i v ostatním se práva a povinnosti stran řídí obchodním zákoníkem. Strany tak uzavřely dohodu podle §262 odst. 1 obchodního zákoníku, vztah mezi těmito stranami je vzhledem k uvedenému vztahem obchodním a spor mezi nimi je z procesního hlediska obchodní věcí. Podle názoru dovolacího soudu tímto závěrem nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudním řádu, který upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky pro připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení III.ÚS 537/03, dostupné tamtéž).
K interpretaci ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že pokud si strany smlouvy zvolí, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem, jedná se o vztah obchodní, a to i z hlediska procesních předpisů, resp. aplikace ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Takovému závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatelem žalovaná částka představuje jeho tvrzený nárok na slevu z kupní ceny zvýšenou o náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku. Tuto částku pak v tomto sporu soudní cestou požadoval po žalovaném z titulu náhrady škody. Právní posouzení věci se i vzhledem k takto stěžovatelem vymezenému skutkovému základu odehrává v režimu obchodního zákoníku a uvedený závěr má své důsledky i ve sféře procesní. Na této skutečnosti nic nezmění ani fakt, že odvolací soud po celkovém zhodnocení případu dospěl k závěru, že kupní smlouva i dohoda ve smyslu §262 odst. 1 obchodního zákoníku jsou absolutně neplatné. Povaha posuzovaného sporu je i nadále obchodní a dopadá tak na něj i ustanovení o přípustnosti dovolání v obchodních věcech. Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřených způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatele přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu