ECLI:CZ:US:2009:2.US.2316.09.1
sp. zn. II. ÚS 2316/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vincencem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 7, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 6. 2009 č. j. 31 Nt 308/2009-50 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2009 č. j. 9 To 332/2009-125, spojené se žádostí o přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že byla učiněna v rozporu se zákonem a zasáhla tak do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na obhajobu, práva na osobní svobodu, práva na soudní ochranu, vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel je spolu s dalšímu devíti osobami stíhán jako obviněný z trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit tím, že se podílel na organizaci a provozování řady koncertů konaných v období od dubna 2008 do ledna 2009, kde byla propagována zejména hudba s neonacistickou tématikou. V dané souvislosti Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 11. 6. 2009 č. j. 31 Nt 308/2009-50 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 9. 7. 2009 č. j. 9 To 332/2009-125 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu pak jako nedůvodnou zamítl stěžovatelem podanou stížnost proti usnesení soudu prvního stupně.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že bude jednat způsobem předpokládaným v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Rovněž podle jeho názoru absentuje podmínka, že by zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a konečně ani podmínka, že by nebylo možno účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. V podrobnostech odkazuje na obsah stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i stížnosti podané proti napadenému usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 6. 2009, na němž trvá. Stěžovatel dále výslovně nesouhlasí se zdůvodněním předstižného důvodu vazby soudem druhého stupně a vytýká mu, že tento vazební důvod vyvodil z trestní minulosti, která se současným obviněním nemá nic společného, neboť šlo o zcela jiné jednání, nepodobné tomu, jež je uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jednalo se o střet fotbalových fanoušků.
Porušení svého práva na obhajobu a práva se k tvrzeným důvodům vazby vyjádřit stěžovatel spatřoval v postupu soudu prvního stupně, který obhájci znemožnil účast na jeho výslechu před soudem. Tehdejší obhájce stěžovatele přitom výslovně trval na své účasti s tím, že se dne 11. 6. 2009 dostaví k soudu do 12:00 hodin, což také učinil. Napadené rozhodnutí bylo ovšem vyhlášeno již v 11:50, a to aniž bylo vyčkáno do předem ujednaného termínu. Z protokolu o výslechu nadto vyplývá, že provedené úkony trvaly v podstatě pět, resp. patnáct minut (od 11:45 do 12:00 hod), a tedy nemohly být provedeny řádně.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadená rozhodnutí a vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Obecné soudy se v prvé řadě zabývaly splněním první z obecných podmínek pro vzetí obviněného do vazby, tedy že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný", a dospěly k závěru, že tato podmínka naplněna byla. V obecné rovině je třeba podotknout, že důvodnost trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Proto nelze chápat rozhodování o vazbě jako rozhodování o vině a trestu. Obecné soudy v této fázi trestního řízení nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci nebo dokonce provádět dokazování zaměřené ke zjišťování viny a tím předjímat konečné rozhodnutí, nýbrž hodnotí ve věci doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě, při němž postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu. Otázka viny stěžovatele, o níž nejsou důvodné pochybnosti, a případného trestu je úkolem až dokazování v hlavním líčení. V tomto ohledu obecné soudy tedy postupovaly ústavně souladným způsobem.
Z usnesení Krajského soudu v Brně, resp. jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu Brno-venkov, je rovněž patrné, že obecné soudy velmi pečlivě zhodnotily všechny relevantní skutečnosti, které je vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. b) a c). Své stanovisko v této věci přezkoumatelným způsobem odůvodnily, čímž dostály požadavkům uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro dané vazební důvody.
Důvodnost koluzní vazby obecné soudy shledaly v poznatcích, z nichž vyplývá, že stěžovatel je členem dobře organizované skupiny osob, navzájem udržujících značnou loajalitu, která jednotlivé akce připravovala a uskutečňovala konspirativním způsobem. Jak zdůraznil soud druhého stupně, organizovanost na věci zainteresovaných osob vyvolává oprávněně obavu, že by stěžovatel mohl v případě ponechání na svobodě působením na dosud nevyslechnuté svědky ovlivňovat průběh vyšetřování. Tato obava podle stížnostního soudu trvá i navzdory skutečnosti, že dosud ani nešlo jednoznačně vymezit okruh spoluobviněných a svědků.
I v případě vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu má Ústavní soud za to, že obecné soudy svou obavu vedoucí ke vzetí stěžovatele do vazby krátce, avšak dostatečně odůvodnily, jestliže poukázaly na další plánované akce, na nichž se měl stěžovatel podílet a tak pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je již stíhán. Na tomto závěru nic nezmění ani výhrady stěžovatele ohledně poukazu stížnostního soudu na jeho trestní minulost. Existence obou důvodů vazby pak v podstatné míře eliminovala možnost nahradit vazbu jiným opatřením, jak naznačil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí.
Ústavní soud se konečně zabýval i otázkou, zda mohla mít nepřítomnost obhájce při výslechu stěžovatele vliv na zákonnost, resp. ústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů v rovině porušení práva stěžovatele na obhajobu. Dle ustanovení §77 odst. 2 trestního řádu je soudce povinen vyslechnout zadrženou osobu (odstavec 1) a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu, anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. O době a místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný a o jeho účast zadržená osoba požádala, a státního zástupce. Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu soudce udělí slovo. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.
Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, byl návrh na vzetí obviněných do vazby soudci Okresnímu soudu Brno-venkov předán dne 10. 6. 2009 v 23:15 hodin, který obratem ještě téhož dne v 23:30 hodin telefonicky seznámil mimo jiné i obhájce stěžovatele JUDr. K. s termínem rozhodování o návrhu naplánovaném na následující den v 10:00 hodin. K žádosti JUDr. K. o odložení termínu rozhodování na pozdější dobu pro jeho pracovní zaneprázdněnost, mu bylo sděleno, že soud začne s rozhodováním v 10:00 hodin u jiných obviněných než klientů obhájce (viz úřední záznam založený na č. l. 5 předmětného spisu). Z výše uvedeného vyplývá, že obhájce stěžovatele byl řádně a včas vyrozuměn o době a místě konání výslechu obviněného, měl tedy možnost si za tímto účelem upravit svůj program. Nelze po obecných soudech rozumně požadovat, aby vždy přizpůsobovaly průběh řízení představám a požadavkům obhájců, navíc za situace, kdy je soud ze zákona vázán velice krátkou objektivní lhůtou 24 hodin. Přítomnost obhájce u výslechu není zákonem vyžadována a závisí v podstatě pouze na vůli či dosažitelnosti konkrétního obhájce. V dané věci byl stěžovatel při jednání předsedkyní senátu v souladu se zákonem poučen a byl mu také dán prostor se k vazebním důvodům vyjádřit, do jeho práva na obhajobu nebylo tedy zasaženo.
Pokud jde o námitku, podle níž úkon nemohl být proveden řádně vzhledem k délce jeho trvání, z protokolu o výslechu vyplývá, že stěžovatel se k důvodům vazby nevyjádřil, nebyl proto dán důvod úkon dále prodlužovat.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby, přičemž tato konkretizace existence důvodů vazby obstojí i před kritérii naznačenými v minulosti Ústavním soudem, na něž stěžovatel odkázal. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující orgány vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.
V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelovu návrhu podle §39 téhož zákona Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost (coby stížnost ve věci vazební) projednal přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Stanislav Balík
předseda senátu