ECLI:CZ:US:2009:2.US.2330.09.1
sp. zn. II. ÚS 2330/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. P. Z., zastoupeného Mgr. Janem Mikulkou, advokátem se sídlem v Humpolci, Vosmíkova 538, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009 č. j. 28 Co 244/2009-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2009, která a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v rámci probíhajícího opatrovnického řízení, týkajícího se péče o nezletilé děti A. a V. Z. (dále jen "nezletilí"). Tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že jak prvostupňový, tak odvolací soud pochybil, když mu jako otci nezletilých neumožnil vyjádřit se před soudem s tím, že rozhodl pouze na základě nejednoznačných argumentů matky nezletilých a tyto označil za jednoznačný důkaz toho, že je potřeba poměry rodičů k nezletilým dětem upravit předběžným opatřením. Dle názoru stěžovatele tak soudy zamezily možnosti stěžovatele prokázat, že skutečnosti se mají jinak, a že tak otec přišel o do té doby zcela vyrovnanou příležitost se o nezletilé starat stejnou měrou jako matka. Uvedl, že důkazy, které stěžovatel předložil, nebyly vůbec vzaty na zřetel. Zdůraznil, že Městský soud v Praze rozhodl bez nařízení jednání, byť zákon tuto možnost předjímá.
Jak Ústavní soud zjistil, napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 3 2009 č. j. 39 P 115/2008-82, kterým soud k návrhu matky nařídil předběžné opatření ve věci o úpravu poměrů na dobu před a po rozvodu, jímž nezletilé svěřil do právní moci konečného rozhodnutí do péče matce a otci uložil přispívat na jejich výživu uvedenou částkou. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh matky na vydání předběžného opatření obsahoval vylíčení skutečností o tom, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, a proto soud prvého stupně nepochybil, když shledal podmínky pro nařízení předběžného opatření podle §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud vycházel z obsahu spisu, z něhož zjistil, že každý z rodičů žádá o svěření nezletilých dětí do své péče, situace v rodině je napjatá, dochází ke konfliktům mezi rodiči před nezletilými dětmi a opatrovník nezletilých navrhoval svěřit děti předběžným opatřením do péče matky a otci stanovit široký styk s tím, že není v zájmu dětí, aby byly rozděleny. Odvolací soud zvažoval námitky stěžovatele a uzavřel, že již samotný obsah jeho odvolání konfliktní vztah mezi rodiči dokládá, přičemž jeho námitky, že vztahy mezi rodiči nemají vliv na nezletilé děti, označil za nepřípadné. Uzavřel, že matka i otec jsou schopni se o nezletilé postarat. Současně však dodal, že situace nezletilých daná jejich věkem a zdravotním stavem vyžaduje péči matky.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatel, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že současně je tímto rozhodnutím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V posuzované ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti rozhodnutí o předběžném opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, přičemž obvykle podstatou takového přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, spočívající nikoliv v posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, to je zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 16, nález č. 158, str. 171], ale z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, aniž by vybočil z rámce standardních názorů, že v řízení byly okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků prokázány. Z obsahu napadeného rozhodnutí je dle Ústavního soudu patrné, že odvolací soud zvážil podmínky pro vydání předběžného opatření. Ústavní soud připomíná, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější. Ústavní soud se v projednávané věci mohl soustředit toliko k úsudku, zda nedošlo ze strany obecných soudů při hodnocení návrhu na vydání předběžného opatření ke zjevnému, resp. extrémnímu vybočení ze zákonných zásad, takové pochybení však v rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud neshledal.
Odvolací soud dostál i požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v rozsahu požadavků zakotvených v §157 o. s. ř., jestliže dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se ve svých závěrech opíral. Námitce stěžovatele, že se odvolací soud jeho námitkami dostatečně nezabýval, přisvědčit nelze. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že zjištění, která soud potřeboval k rozhodnutí, vyplývala ze spisového materiálu. Soud pak neporušil stěžovatelova práva, pokud nenařídil jednání ve smyslu ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Stěžovatel své stanovisko podrobně vyjádřil v odvolání, a nebyl tedy zkrácen v právu vyjádřit se k otázce, kterou se odvolací soud zabýval.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu