ECLI:CZ:US:2009:2.US.2334.08.1
sp. zn. II. ÚS 2334/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. L. T., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v opatření Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2008, KZV 48/2007-960 a opatření policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Policie ČR, Expozitura České Budějovice ze dne 11. 7. 2008, ČTS OKFK-145- 543/TČ-2008-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, koncipované jako ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura České Budějovice, nebylo vyhověno jeho návrhu na vyloučení důkazů pořízených v rozporu se zákonem. Věc byla předána k rozhodnutí krajskému státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, který potvrdil rozhodnutí policie s tím, že v postupu policejního orgánu neshledal rozpor se zákonem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že si je vědom toho, že z formálního hlediska nemají napadená sdělení Policie ČR a krajského státního zástupce charakter rozhodnutí, nicméně je přesvědčen, že jde o opatření, která mají charakter jiného zásahu orgánů veřejné moci tak, jak to má na mysli čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Těmito opatřeními bylo totiž rozhodováno o jeho návrhu, tedy o jeho právu bránit se zákonnými prostředky proti každému zásahu veřejné moci do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel si je rovněž vědom, že ústavní stížnost směřuje proti opatřením, která byla vydána ve stadiu přípravného trestního řízení a že Ústavní soud do této fáze řízení vstupuje jen ve zcela výjimečných případech. Stěžovatel je přesvědčen, že o výjimečný případ jde, neboť na základě nezákonně pořízených důkazů bylo rozhodnuto o jeho trestním stíhání.
Podle přesvědčení stěžovatele napadená opatření orgánů činných v trestním řízení porušují ustanovení čl. 13 a čI. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vzhledem k tomu, že proti těmto opatřením neexistují žádné opravné prostředky, je jedinou možnou obranou jeho práv podání ústavní stížnosti.
Na základě žádosti Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality bylo krajským státním zástupcem v Českých Budějovicích vydáno povolení ke sledování stěžovatele podle §158d odst. 2 tr. řádu. V rámci ukončení sledování byly Útvarem zvláštních činností Policie ČR, Expozitura Ústí nad Labem, předány Policii ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality audio záznamy na 37 ks nepřepisovatelných nosičích CD-R.
Podle názoru stěžovatele byly výše uvedené audio záznamy pořízené policií a zachycené na CD-R nosičích opatřeny nezákonným způsobem, neboť vstup do prostor kanceláře stěžovatele za účelem instalace technických prostředků k zachycení jeho hlasových projevů byl sice povolen státním zástupcem, nicméně trestní řád takovou pravomoc státnímu zástupci nedává. Stěžovatel je proto přesvědčen, že takto opatřené hlasové záznamy nelze v trestním řízení vůbec použít. Instalací technického zařízení k prostorovému odposlechu a následným pořizováním zvukových záznamů v kanceláři stěžovatele šlo nesporně o zásahy do soukromí obdobné zásahům do nedotknutelnosti obydlí či do listovního tajemství. Vzhledem k tomu, že zásah do soukromí či nedotknutelnosti obydlí vyžaduje předchozí souhlas soudu, který v tomto konkrétním případě vydán nebyl, je patrno, že došlo k nezákonnému zásahu do práva na soukromí, do práva na respektování obydlí a do práva na spravedlivý proces.
Ze všech shora uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že všechny záznamy opatřené orgány činnými v trestním řízení na základě povolení toliko krajského státního zástupce, které bylo vydáno dle §158d odst. 2 tr. řádu a nikoli na základě povolení soudu dle §158d odst. 3 tr. řádu, byly získány v rozporu se zákonem, proto jsou v trestním řízení jako důkaz nepoužitelné a měly by být z trestního spisu vyňaty a protokolárně zničeny.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích uvedlo, že napadené povolení ke sledování osob a věcí vydal státní zástupce vykonávající dozor nad příslušným trestním řízením na základě písemné, náležitě odůvodněné žádosti policejního orgánu, která splňovala požadavky §158d odst. 4 věty druhé trestního řádu. Státní zástupce ověřil, že byly splněny i další zákonné podmínky vyplývající z §158b odst. 1 a 2 trestního řádu, tedy že je trestní řízení vedeno pro úmyslný trestný čin a zejména že je zachována podmínka subsidiarity. Respektoval (negativní) vymezení typu sledování, který je upraven v §158d odst. 2 trestního řádu, jak lze dovodit ze znění §158d odst. 3 trestního řádu. Dále státní zástupce vycházel z toho, že kancelář, v níž bylo sledování povoleno, je prostorou nesloužící k bydlení ve smyslu §82 odst. 2 trestního řádu. Nejde o obydlí, jehož nedotknutelnost je chráněna článkem 12 Listiny základních práv a svobod. Pokud se za technické prostředky ve smyslu §158d odst. 1 trestního řádu ve spojení s pořizováním zvukových, obrazových nebo jiných záznamů podle §158d odst. 2 trestního řádu rozumí mimo jiné i prostředky umožňují prostorové odposlechy, je na místě implicitně dovozovat ze znění §158d odst. 2 trestního řádu též možnost jejich instalace v prostorách, v nichž má ke sledování dojít. Jinak by sledování nebylo uskutečnitelné.
Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality ve svém vyjádření uvedla, že pořízení záznamu hlasového projevu v kancelářských prostorách na pracovišti dotčených osob (tedy nikoliv v obydlí resp. soukromí) stěžovatel zcela nesprávně staví na roveň zásahu, kterým došlo k zachycení hlasového projevu osoby utajeným způsobem za okolností, které by znamenaly obdobu zásahu do nedotknutelnosti obydlí či do listovního tajemství, nebo zásahu, jímž je zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí. Kancelářské prostory jsou určeny k činnosti pracovní a jsou běžně přístupné ve vztahu k uživateli cizím osobám, což samo o sobě podstatně snižuje míru v nich požívaného a uživatelem očekávaného soukromí.
Po posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím nebo postupům. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, příkaz k domovní prohlídce). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04).
Není totiž možné přehlížet, že Ústavní soud, jako orgán veřejné moci a soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není univerzální odvolací instancí proti všemu a je povinen při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávanou ústavní stížnost.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, č. 78).
Z uvedeného je zřejmé, že k posouzení tvrzení, zda přípravné řízení bylo zatíženo namítanými vadami, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení v dalších stadiích probíhajícího trestního řízení. V jeho rámci stěžovatel může uplatnit všechna svoje procesní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Ústavní soud, vědom si své úlohy při ochraně ústavnosti, musí rovněž dbát na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. V době podání této ústavní stížnosti byl stěžovatel obviněn z trestného činu a věc se tak nacházela ve fázi přípravného řízení, které může, ale nemusí, vyústit v obžalobu, o níž bude rozhodovat nezávislý soud. Je tedy věcí orgánů činných v trestním řízení, potažmo obecných soudů, aby v rámci dokazování posoudily přípustnost, resp. použitelnost důkazů, které byly sledováním stěžovatele dle §158d odst. 2 tr. řádu získány.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu