ECLI:CZ:US:2009:2.US.2347.08.1
sp. zn. II. ÚS 2347/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. K. M., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem Nádražní 145, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. 15 Co 13/2008 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 8. 2007 sp. zn. 8 C 100/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel uplatnil proti žalované ČR - Ministerstvu zemědělství žalobou ze dne 20. 9. 2000 nárok na zaplacení částky Kč 13 370,30 Kč a žalobou ze dne 28. 7. 2000 nárok na zaplacení Kč 133.889,70 Kč s příslušenstvím. Okresní soud vydal na návrh stěžovatele dne 1. 10. 2000 platební rozkaz, jímž žalované uložil požadované částky zaplatit. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor.
Okresní soud spojil obě žaloby podle ust §112 odst. l o. s. ř. ke společnému projednání a rozhodnutí a rozsudkem žalobu zamítl. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v novém řízení rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli částku 120 804,20 Kč s 8,3% úrokem z prodlení, a částku 3 691,57 Kč, žalobu ohledně částky 13 085,50 s požadovanými úroky a žalobu ohledně částky 9 679,13 Kč s úrokem z prodlení zamítl. Současně rozhodl o zastavení řízení ohledně 10% úroku z prodlení z částky 13 370 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Předmětem sporu byla skutečnost, zda náklady, které stěžovatel vyúčtoval žalované nad rámec uzavřené smlouvy (návrh komplexních pozemkových úprav) za jím provedené práce, jsou součástí smlouvy o dílo či nikoli. Soud dospěl k závěru, že tyto vyúčtované náklady z velké části nejsou součástí uzavřené smlouvy o dílo a je třeba je zaplatit navíc. Okresní soud poté určil konkrétní výši jednotlivých částek. Odvolací soud na základě odvolání stěžovatele i žalovaného rozsudek soudu I. stupně přezkoumal a v některých výrocích jej změnil, v dalších jej potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve složitě koncipované ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí ani s jedním z napadených rozsudků, a to konkrétně se stanovenými částkami, které má žalovaná stěžovateli zaplatit za práce provedené nad rámec smlouvy o dílo. Obecným soudům vytýká rovněž některé procesní nedostatky v řízení, např. skutečnost, že odvolací soud neprovedl ani jeden z důkazních návrhů stěžovatele, že odpor proti platebnímu rozkazu měl být odmítnut pro nedostatky plné moci udělené žalovanou jejímu právnímu zástupci, dále nesouhlasí s ustanovením soudního znalce k výkladu odborných pojmů definujících práce vymezené smlouvou o dílo atd. Odvolací soud podle stěžovatele neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem na nárok stěžovatele na zaplacení částek, které nepokládal za odůvodněné a který byl odlišný od názoru soudu I. stupně, čímž v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení. V ústavní stěžovatel podrobně rozvedl, proč nesouhlasí se stanovením úroků z prodlení a s náhradou nákladů řízení.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V projednávané věci stěžovatel polemizuje zejména se závěry obou obecných soudů ohledně vyčíslení jednotlivých částek, které mu mají být zaplaceny za provedené práce nad rámec uzavřené smlouvy o dílo. Podrobně vysvětluje, jakým způsobem by podle jeho názoru měly být práce ohodnoceny, jaké úroky z prodlení mu měly být přiznány a jak mělo být rozhodnuto o nákladech řízení. K tomu je třeba uvést, že se jedná o opakování argumentace přednesené již v řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím, které se s těmito námitkami a požadavky ve svých rozhodnutích způsobem přiměřeným závažnosti dané věci vypořádaly.
V ústavní stížnosti uplatněné námitky proti rozhodnutím obecných soudů tak nedosahují ústavněprávní roviny, jelikož uplatněná argumentace spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy učiněné závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Co se týká stěžovatelových námitek ohledně údajných procesních nedostatků v řízení, je třeba poukázat na to, že ne každý procesní nedostatek znamená současně porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu zejména skutečnost, že se nevypořádal s námitkami ohledně neprovedených důkazů před soudem I. stupně a sám takto navržené důkazy rovněž neprovedl. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní důkazy, jichž se má jím uvedené opomenutí týkat a jeho argumentace judikaturou Ústavního soudu tak zůstává pouze v obecné rovině. Ústavní soud v daném případě neshledal v řízení před obecnými soudy takové vady, které by zakládaly porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vysvětlil, že porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není neúspěch účastníka ve sporu, protože žádné ústavně zakotvené právo procesní úspěch účastníka nezaručuje, a ani zaručovat nemůže, ale je jím skutečné porušení zásad spravedlivého procesu v projednávané věci. Ústavní soud, s ohledem na své shora vymezené kompetence, nemůže být v pozici orgánu přepočítávajícího správnost výpočtů provedených obecnými soudy, s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Námitku stěžovatele, že postupem odvolacího soudu byla porušena dvojinstančnost řízení, je třeba odmítnout s poukazem na to, že odvolací soud sice změnil rozhodnutí soudu I. stupně, avšak na základě stejného skutkového stavu věci a stejného právního posouzení ohledně uzavřené smlouvy o dílo, k němuž dospěl i soud I. stupně. Stěžovatelem uvedená argumentace judikaturou Ústavního soudu k dané problematice není v jeho věci případná.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu