ECLI:CZ:US:2009:2.US.2350.09.1
sp. zn. II. ÚS 2350/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. T., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem Advokátní kanceláře ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2009 čj. 22 Cdo 800/2007-229, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005 čj. 15 Co 375/2004-144 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 6. 2004 čj. 9 C 66/2000-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 83, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno její žalobě, jíž požadovala uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné nemovitosti. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že Nejvyšší soud, který dovolání odmítl jako nepřípustné, postupoval v příkrém rozporu s občanským soudním řádem.
Předmětem sporu byl problém týkající se konkludentního uzavření dohody mezi stěžovatelkou a žalovaným, podle níž společně vybudovaná stavba postavená na pozemku měla být pouze v jejím výlučném vlastnictví.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, dle nichž i když je stavba postavena na pozemku v jejím výlučném vlastnictví a stavební povolení na stavbu bylo vydáno na její jméno, je stavba v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků, neboť bylo prokázáno, že vůle postavit stavbu byla na straně obou účastníků, kteří v té době spolu žili, společně realizovali své zájmy a oba se podíleli i na realizaci stavby. Žalovaný ve své výpovědi potvrdil, že neměl v úmyslu stát se vlastníkem nemovitostí, aby nebyly předmětem dědictví. Stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů rozhodly na základě nesprávného právního názoru, který ve věci učinily na základě nesprávného zhodnocení provedených důkazů. Není rozhodující, kdo z účastníků hradil materiál, z něhož byl objekt postaven, ale to, kdo měl být dle záměru obou účastníků vlastníkem stavby. Dle stěžovatelky lze dovodit společný úmysl obou účastníků stavbu postavit s tím, aby byla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky. Pokud by vůle obou stavebníků byla taková, aby stavba byla ve spoluvlastnictví, jistě by se dohodli, že stavební povolení bude vystaveno na jméno obou.
Stěžovatelka je rovněž přesvědčena o nesprávnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který neshledal, že by se v dané věci jednalo o řešení otázky zásadního právního významu. Dovolací soud nezaujal žádné stanovisko k interpretaci prohlášení žalovaného a jeho dopadu na výklad otázky, zda došlo k uzavření (konkludentní) dohody o tom, že výlučnou vlastnicí stavby bude stěžovatelka, přičemž nastolená otázka by přinesla pro soudní praxi interpretační vodítko.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Ústavní soud rovněž již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a s ohledem na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Z dokazování vyplynulo, že nebylo prokázáno uzavření dohody účastníků o spoluvlastnictví stavby, ale ani uzavření dohody o tom, že stavba má být ve výlučném vlastnictví stěžovatelky. Vzhledem k absenci dohody soudy dospěly k závěru, že účastníci společnou činností vytvořili novou věc a originárním způsobem k ní získali spoluvlastnické právo, a to každý ideální jednou polovinou. Soudy důkladně hodnotily i tvrzení stěžovatelky, dle nějž se žalovaný nechtěl stát vlastníkem nemovitostí, aby nebyly předmětem dědictví. Dospěly k závěru, podloženému výpovědí žalovaného jako účastníka řízení a výpověďmi svědků, že existovala společná vůle účastníků, kteří spolu žili jako druh a družka, vybudovat na pozemku stěžovatelky předmětné stavby. Žalovaný se na výstavbě podílel jak finančně, tak i osobní prací, přičemž dle soudu žalovaný nespojoval své prohlášení o dědictví s otázkou svého vlastnictví k nemovitostem. Stěžovatelka vypověděla, že s žalovaným nikdy nehovořila o tom ve vlastnictví koho stavba bude.
Uvedené právní závěry, dovozené ze skutkového stavu zjištěného na základě řádně provedeného dokazování, nemá Ústavní soud důvod jakkoliv zpochybňovat. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Rovněž Nejvyšší soud se důkladně zabýval dovoláním stěžovatelky a své závěry o tom, že se v dané věci nejednalo o řešení otázky zásadního právního významu, patřičně odůvodnil (Věc již byla judikaturou řešena a otázka, tak jak byla nastolena stěžovatelkou je v podstatě polemikou se skutkovými zjištěními. S ohledem na jedinečný skutkový základ podávající se z individuálních okolností případu; nemůže řešení otázky vlastnického režimu staveb za podmínek vymezených žalobkyní činit z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu.)
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neprokázala namítané porušení práv. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěr, dle něj se nepodařilo prokázat existenci jakékoliv dohody účastníků ohledně vlastnictví nemovitostí a k nově společně vybudované nemovitosti proto získali rovné spoluvlastnické právo, nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Skutečnost, že žalovaný si event. nepřál, aby určité osoby nabyly po jeho smrti předmětný majetek, automaticky neznamená, že se chtěl vlastnictví nemovitostí, na jejichž vybudování se podílel, zcela vzdát.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní) a své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jeho závěry jakkoliv zpochybňoval.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
Stanislav Balík
předseda senátu