ECLI:CZ:US:2009:2.US.2362.08.1
sp. zn. II. ÚS 2362/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. R., právně zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006 sp. zn. 18 Co 440/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 26 Cdo 2043/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt nacházející se v 1. patře domu čp. 428 v Praze 6 v ul. Hostouňská 16, sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně a příslušenství do 15 dnů od právní moci rozsudku. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
K porušení práv stěžovatele došlo podle jeho přesvědčení tím, že rozsudek městského soudu je v rozporu s hmotněprávními ustanoveními obsaženými v občanském zákoníku. Zároveň se stěžovatel domnívá, že usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, neboť se nezabýval dovoláním po právní stránce. Stěžovatel je přesvědčen, že se jedná o věc zásadního právního významu.
Předmětem soudního řízení bylo vyklizení stěžovatele z bytu v důsledku zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Poprvé v této věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 1 .2002, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002. Stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit a vedlejšímu účastníku předat uvedený byt do 15ti dnů od právní moci rozsudku bez nároku na bytovou náhradu, neboť na ni nemůže být stěžovateli založen nárok, když mu byl vyplacen vypořádací podíl ve výši 1.017.500,- Kč za id. 1/2 spoluvlastnického podílu na nemovitosti, ve které bydlel se svojí rodinou. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2004 zrušil rozsudky soudů nižší instance a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že se měly zabývat podmínkami pro přiznání bytové náhrady. O dovolání stěžovatele bylo rozhodnuto po téměř jeden a půl roce a v mezidobí vedlejší účastník násilně znemožnil stěžovateli přístup do předmětného bytu, a takto ho v postatě nezákonně vyklidil.
V návaznosti na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci opět rozhodovaly soudy nižší instance, avšak za jiného stavu, neboť stěžovatel byl již z předmětného bytu shora popsaným způsobem vyklizen. Městský soud v Praze se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že není sporu o tom, že bytová potřeba stěžovatele je uspokojena, neboť se stal výlučným vlastníkem bytu v Praze 4 - Kamýku a náhradní byt resp. ubytování je tímto zajištěno. Zákon nestanoví, komu svědčí povinnost zajistit bytovou náhradu a skutečnost, že si ji zajistil žalovaný sám, není rozhodná a nemůže být důvodem, aby byla žalobcem zajišťována bytová náhrada další. Dle názoru odvolacího soudu není relevantní skutečností, že žalovaný si nový byt pořídil na hypotéku, když je nesporným, že mu byla vyplacena náhrada na vyrovnání jeho majetkového podílu. V této souvislosti Nejvyšší soud, ačkoli se nezabýval dovoláním po věcné stránce, dovodil, že bytová potřeba stěžovatele byla saturována vyplaceným vypořádacím podílem. Přestože o podaném dovolání bylo rozhodováno totožným senátem jako o prvním dovolání, je stěžovatel přesvědčen, že tento právní názor je v rozporu se zrušovacím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004. Stěžovatel vychází z toho, že vyplacením vypořádacího podílu nemohla být saturována jeho bytová potřeba, neboť vypořádací podíl pouze kompenzuje zaniklý spoluvlastnický podíl finanční hodnotou. V této souvislosti je nutné rozlišovat, zda bývalý spoluvlastník užívá nemovitost či nikoli. Městský soud v Praze dovodil, že z důvodů zvláštního zřetele hodných může rozhodnout, že stěžovatel má právo jen na náhradní ubytování. Stěžovateli však byl napadeným rozsudkem odepřen nárok na náhradní byt z důvodu, že bytová potřeba žalovaného je již saturována, když si z důvodu bytové potřeby po vyklizení zakoupil byt.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, z povahy dovolacího řízení a řádně odůvodněný, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Co se týče věcné stránky, stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry obecných soudů ohledně aplikace ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, na jejímž základě mu nebyla přiznána žádná bytová náhrada za vyklizenou nemovitost. Tato otázka byla v řízení před obecnými soudy řešena jako zásadní a byla vyřešena dle závazného právního názoru vysloveného ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, dle kterého má žalovaný nárok na bytovou náhradu vyplývající z pozitivní hmotněprávní úpravy, tedy konkrétně z ust. §712 ve spojení a §853 občanského zákoníku, a nárok na bytovou náhradu lze odepřít pouze cestou aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku. Obecné soudy nižších stupňů se uvedeným právním názorem dovolacího soudu řídily a věc posoudily tak, že v daném případě stěžovateli bytová náhrada nepřísluší. Tento svůj právní závěr řádně a srozumitelně odůvodnily.
V ústavní stížnosti uplatněné námitky proti rozhodnutím obecných soudů tak nedosahují ústavněprávní roviny, jelikož uplatněná argumentace spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy učiněné závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu