ECLI:CZ:US:2009:2.US.2367.09.1
sp. zn. II. ÚS 2367/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kynclem, advokátem, se sídlem Masarykova 102, 312 00 Plzeň, směřující proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2009, č. j. 19 Co 202/2007-1206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Krajského soudu v Brně.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2009, č. j. 19 Co 202/2007-1206, byl v řízení o zaplacení částky 1.161.685 Kč výrokem I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 53 C 394/2004-1172, jímž byla žaloba žalobce Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, zamítnuta. Výrokem II. byl změněn výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Výroky o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud tak, že sice žalovaný (stěžovatel) byl v řízení úspěšný, takže by obecně měl nárok na jejich náhradu, avšak podle odvolacího soudu nastaly důvody zvláštního zřetele hodné dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které jej vedly k jejich nepřiznání. Tyto důvody spočívají v tom, že žalovaný od počátku věděl, že je v celé věci pouze nastrčenou osobou a svojí lehkomyslností a laxností měl podíl na neplatnosti smluv. Odvolací soud k tomu uvedl, že pokud byl žalovaný schopen podepsat přes 600 smluv, aniž by jinak o věci něco věděl a aniž by měl v úmyslu být těmito smlouvami vázán, žádnou náhradu nákladů si nezaslouží.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jehož se měl dopustit Krajský soud v Brně tím, že odůvodnění jeho závěru o aplikaci §150 o. s. ř. v rámci náhrady nákladů řízení postrádá jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. Konstatování, že stěžovatel má na potížích, které žalobci vznikly svůj podíl a žádnou náhradu nákladů si nezaslouží, nespadá mezi důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly nepřiznání nákladů řízení stěžovateli. Naopak v řízení bylo prokázáno, jaké jsou poměry stěžovatele a soudy obou stupňů je v odůvodnění svých rozhodnutí použily jako argument pro nedostatek vážnosti vůle stěžovatele při uzavírání pojistných smluv. Při úvahách o použití §150 o. s. ř. však Krajský soud v Brně poměry stěžovatele a žalobce nezohlednil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti se týkají výroků odvolacího soudu o nákladech řízení, konkrétně pak aplikace §150 o. s. ř. Ve vztahu k těmto námitkám Ústavní soud podotýká, že ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení - tak jako v projednávané věci - citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V dané věci odůvodnil odvolací soud rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému důvody zvláštního zřetele hodnými, které spočívaly v tom, že stěžovatel od počátku věděl, že je v celé věci nastrčenou osobou a měl podíl na neplatnosti smluv. Přestože hlavním poměřovacím kritériem pro použití §150 o. s. ř. jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jsou kromě nich pro aplikaci uvedeného ustanovení významné i další okolnosti jako např. okolnosti, které vedly k uplatnění nároku nebo postoj účastníků v průběhu řízení apod. Právě mezi tyto další okolnosti lze zahrnout i důvod uvedený odvolacím soudem. Proto jeho rozhodnutí nepředstavuje neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu a tedy zakázanou libovůli, ale je v souladu s interpretačními pravidly.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu