ECLI:CZ:US:2009:2.US.2384.09.1
sp. zn. II. ÚS 2384/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem se sídlem Jindřišská 20, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 8. 2008 č. j. 9 C 85/2006-137 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. 31 Co 518/2008-179, spojenou s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení práva na nekonání, čeho není uloženo zákonem dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, který zaručuje ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích, k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V souladu s ust. §74 zákona o Ústavním soudu podal stěžovatel též návrh na zrušení vyhlášky č. 372/2001 Sb. (dále jen "Vyhláška"), neboť je podle jeho názoru v rozporu s komunitárním právem.
Stěžovatel byl jako vlastník bytové jednotky, která není napojena na centrální vytápění domu, žalován společenstvím vlastníků domu, jehož je členem, z důvodu nezaplacení vyúčtované části základní složky za tepelnou energii za období 1. 1. 2004 - 31. 12. 2004. Okresní soud žalobě vyhověl, neboť Vyhláška se podle jeho názoru na předmětný dům, včetně předmětného bytu, vztahuje, čímž je dána povinnost žalovaného uhradit žalobou požadovaný nedoplatek nákladů na elektrickou energii. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nesprávným a velice formalistickým výkladem právní normy došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Odůvodnění obecného soudu je podle stěžovatele v rozporu s ustanoveními Vyhlášky, přičemž obecně platí, že neodůvodněná rozhodnutí podle stěžovatele nelze považovat za transparentní a vzbuzující důvěru veřejnosti ve výkon soudnictví. Stěžovatel nepovažuje za logické, spravedlivé ani právně opodstatněné, aby se podílel na platbě vůči subjektu, s nímž nemá žádný smluvní vztah a od něhož ani žádné plnění žádnou formou nepřijal. Odvolací soud pak pochybil také z toho důvodu, že nereagoval na výslovné upozornění, že existuje Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/32/ES ze dne 5. dubna 2006 o energetické účinnosti u konečného uživatele a o energetických službách a o zrušení směrnice Rady 93/76/EHS (dále jen "Směrnice"). Podle stěžovatele je existence Vyhlášky a Metodického pokynu Ministerstva pro místní rozvoj k této Vyhlášce v rozporu se Směrnicí a se závazkem České republiky tuto Směrnici aplikovat. K těmto námitkám se přitom odvolací soud nijak nevyjádřil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatel měl povinnost uhradit daný nedoplatek nákladů na elektrickou energii. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, ale naopak zvláště rozhodnutí okresního soudu je velice pečlivě vyargumentováno a přesvědčivě odpovídá na námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně posoudily klíčovou otázku, zda se Vyhláška na předmětný byt vztahuje, a logicky odůvodnily, proč je ji nutno aplikovat na veškeré domy, které jsou napojeny na centrální vytápění, i když se v nich nacházejí byty s vlastním etážovým topením. Výkladu okresního soudu týkajícího se základní složky nákladů na tepelnou energii jako určité formy "paušální náhrady" za všechny náklady na vytápění domu jako celku nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud podotýká, že Směrnice, které se stěžovatel dovolává, byla přijata až po uplynutí časového období, za něž je stěžovatel společenstvím vlastníků bytů žalován. Směrnice Rady 93/76/EHS, na kterou stěžovatel též upozorňuje a která byla zrušena výše uvedenou Směrnicí, byla do českého právního řádu transponována právě napadanou Vyhláškou. Ústavní soud musel v neposlední řadě vzít v úvahu též výši částky, o kterou je veden spor a která je díky své minimální výši blízká tzv. bagatelním částkám. Bagatelní částky, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, přitom nejsou - často jen pro svou výši - schopny současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1023/08, které je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou
ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Rovněž pak musel odmítnout návrh na zrušení předmětné Vyhlášky, který stěžovatel s ústavní stížností spojil a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu a sleduje tedy její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu