ECLI:CZ:US:2009:2.US.2396.08.1
sp. zn. II. ÚS 2396/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. E., zastoupeného JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem se sídlem Chlumec nad Cidlinou, Klicperovo nám. 1/I, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2008 č. j. Nt 230/2008-29 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2008 č. j. 8 To 83/2008-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 230/2007, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 č. j. 1 T 10/2002-773, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003 č. j. 8 To 92/2003-854, byl stěžovatel společně se spoluobviněným J. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. z. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti odsuzujícím rozhodnutím podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, o němž Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že návrh podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl, neboť neshledal okolnosti, odůvodňující povolení obnovy ve smyslu §278 tr. ř. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, přičemž odkázal na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil. Pro úplnost zdůraznil, že stěžejní otázkou v dané trestní věci, skončené pravomocným odsuzujícím rozsudkem bylo, zda stěžovatel se spolupachatelem vyhodili poškozeného z okna či zda ten vypadl sám. Tato otázka byla důkladně řešena již v původním řízení, a závěr, že to byli právě oba odsouzení, kteří společně s úmyslem usmrtit poškozeného a odcizit mu věci z jeho bytu, tohoto poškozeného fyzicky napadli tak, že stěžovatel ho nejprve udeřil lahví sektu do hlavy a následně ho společně vyhodili z balkónových dveří ze čtvrtého poschodí, a poté z bytu odcizili věci v hodnotě přes 30.000,-Kč, byl učiněn při pečlivém uvážení již tehdy uplatňované obhajoby, že poškozený vypadl z okna bez jejich přičinění v důsledku psychických změn jeho osobnosti následkem dlouhodobého zneužívání alkoholu či jiných drog, přičemž odsouzení již tehdy poukazovali na jeho jaterní onemocnění. V tomto směru však byla obhajoba vyvrácena ostatními ve věci provedenými důkazy.
V ústavní stížnosti proti oběma usnesením stěžovatel upozorňuje na to, že proti soudci JUDr. Horkému, který byl určen předsedou senátu ve věci návrhu na obnovu, vznesl námitku podjatosti, která byla tímto soudcem zamítnuta. Proti zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost a žádal o odročení do rozhodnutí o opravném prostředku ve věci jeho námitky. Soudce však přesto rozhodl ve věci, přičemž ustoupil od původního záměru vyslechnout znalce MUDr. H. Obhajoba však výslech znalce považovala za klíčový důkaz s tím, že soudce není odborně způsobilý posoudit sám nové skutečnosti. V rámci přípravy obhajoby k odůvodnění stížnosti stěžovatel žádal, aby mu a jeho obhájkyni bylo umožněno studium spisu a poslech záznamu jednání. Bylo mu sice vyhověno, ale doba studia spisu byla omezena tím, že se o spis museli střídat dva odsouzení a dva obhájci, stěžovatel neměl na přečtení dost času a jeho žádosti o další umožnění prostudování spisu nebylo vyhověno. O opravném prostředku rozhodoval jako předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička, který rozhodoval v původní věci vazební záležitosti. Dle stěžovatele je tedy z rozhodování této věci vyloučen. Stěžovateli tak údajně bylo upřeno právo na spravedlivý proces, neboť nebylo rozhodováno nezávislým a nestranným soudem. Neumožněním důkladného seznámení se spisem pro přípravu odůvodnění stížnosti bylo omezeno jeho právo na obhajobu. Stejné právo mělo být porušeno nevyslechnutím znalce.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž řešil i námitky obsažené v ústavní stížnosti. Stran námitky podjatosti upozornil na samostatné usnesení, kterým bylo o této námitce rozhodnuto. Vyslovil přesvědčení, že bylo postupováno v souladu s trestním řádem a nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Vrchní soud v Praze uvedl, že stěžovatel již podal několik návrhů na obnovu řízení, a stejně tak i spoluobviněný J. Š., a odkázal na odůvodnění rozhodnutí o těchto návrzích. JUDr. Lněnička si není vědom žádného důvodu, pro nějž by měl být vyloučen z projednávání stížnosti. K námitce o neumožnění časově neomezeného studia spisu upozornil na to, že stěžovatel spis již studoval vícekrát, prakticky při každém ze svých podání, takže v tomto směru nemůže jít o omezení jeho ústavních práv. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Po prostudování ústavní stížnosti, napadených usnesení a obsahu vyžádaného spisového materiálu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžejními námitkami stěžovatele se již podrobně zabývaly obecné soudy. Městský soud, s jehož rozhodnutím se stížnostní soud plně ztotožnil, náležitě odůvodnil závěr o tom, že návrh stěžovatele neobsahuje žádné skutečnosti ani důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. přičemž vysvětlil, proč skutečnostmi ve smyslu výše uvedeného nemohou být údajně nové poznatky (zjištěné z vyžádané revizní zprávy VZP o zdravotním stavu poškozeného před úrazem) o tom, že poškozený trpěl chronickou hepatitis. Tuto okolnost neposuzoval izolovaně, ale ve spojení se skutečnostmi a důkazy provedenými v původním řízení. Stěžejní otázkou při rozhodování o vině a trestu bylo, zda stěžovatel spolu se spoluobviněným Š. vyhodili poškozeného M. K. z okna, či zda z okna vypadl sám. Už v původním řízení byla uplatněna obhajoba, že poškozený vyskočil z okna sám, přičemž mohl jednat v důsledku psychických změn, zapříčiněných dlouhodobým zneužíváním návykových látek. Jak uvedl stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení, již tehdy oba obvinění poukazovali na jaterní onemocnění poškozeného, z něhož dovozovali, že by mohl být narkoman, jejich obhajoba však byla v tomto směru vyvrácena ve věci provedenými důkazy.
Závěru soudů obou stupňů, že tvrzení o narkomanii poškozeného, podložené jeho onemocněním chronickou hepatitis, o které stěžovatel opřel svůj návrh na obnovu řízení, není novou skutečností, která by byla soudu dříve neznámá, a že nejde ani o takovou skutečnost, která by i po jejím případném prověření mohla vést k jinému rozhodnutí ve věci, tudíž nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Dle názoru Ústavního soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud za této konkrétní situace nevyslechl znalce MUDr. H., byť ho původně k veřejnému zasedání předvolal, neboť jeho výslech by nemohl odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Nadto by znalec, vzhledem ke své specializaci (byl přibrán k posouzení zranění poškozeného, která utrpěl po pádu z okna), nebyl příslušný zodpovědět otázky, týkající se duševního stavu poškozeného v případě, že by byl poživatelem drog.
Za důvodné neshledal Ústavní soud ani námitky o údajné podjatosti soudců JUDr. Bohuslava Horkého a JUDr. Jiřího Lněničky. Důvod podjatosti předsedy senátu, rozhodujícího o návrhu na povolení obnovy, stěžovatel spatřuje především v jeho postupu, kdy po zamítnutí vzneseného návrhu na podjatost, poté, kdy stěžovatel oznámil, že si podává stížnost, pokračoval v řízení a zamítl i návrh na povolení obnovy, namísto aby věc předložil k rozhodnutí stížnostnímu soudu. Takový postup soudce v této konkrétní věci však dle názoru Ústavního soudu pochybnosti o jeho nestrannosti nevzbuzuje. Stížnost proti rozhodnutí o nevyloučení soudce z projednání věci nemá odkladný účinek. Proto její podání nebránilo soudu prvního stupně dokončit řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, jinými slovy, soudce postupoval v souladu se zákonem, pokud o návrhu na povolení obnovy rozhodl předtím, než bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti zamítavému usnesení o jeho námitce podjatosti. Pokud jde o další argumenty, o něž stěžovatel opírá svou pochybnost o nestrannosti jmenovaného soudce, těmi se obecné soudy zabývaly v usneseních, jimiž bylo samostatně rozhodováno o námitce podjatosti uvedeného soudce, a které nebyly ústavní stížností napadeny. V nich se obecné soudy, zejména pak soud stížnostní, ústavně konformně vypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami a vysvětlily, proč neshledaly důvody pro vyloučení jmenovaného soudce.
Tvrzenou podjatost předsedy senátu stížnostního soudu JUDr. Jiřího Lněničky stěžovatel odůvodňuje tím, že v původním řízení, vedeném pod sp. zn. 1 T 10/2002, rozhodoval o stížnostech ve vazebních záležitostech. Uvedená okolnost však sama o sobě důvodem k vyloučení tohoto soudce není. Stěžovatel zřejmě důvodnost své námitky opírá o ustanovení §30 odst. 2 věta druhá tr. ř., dle něhož po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Výčet případů uvedených v citovaném ustanovení je taxativní a týká se úkonů soudce učiněných v přípravném řízení, které bez dalšího zakládají důvod pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve stádiu po podání obžaloby. O takový případ se však, pokud jde o osobu soudce stížnostního soudu, zjevně nejedná a nadto v ní nejde o posouzení viny a trestu, ale o prověření, zda jsou dány podmínky pro povolení obnovy řízení.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že stěžovateli a jeho obhájkyni nebylo umožněno, aby se důkladně seznámili se spisem. Z obsahu spisového materiálu naopak vyplývá, že jeho žádosti o nahlédnutí do spisu a o přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení bylo vyhověno. Dle záznamu na č. l. 13 spisového materiálu nahlíželi stěžovatel i obhájkyně do spisu sp. zn. 1 T 10/2002 dne 11. 3. 2008 od 9.10 hod. do 10.30 hod., dne 5. 5. 2008 jim byl umožněn od 9.10 hod. do 11.30 hod. poslech přísl. CD a od 11,30 hod. do 13.30 hod. jim byl opět poskytnut ke studiu spis (viz č.l. 45 spisového materiálu), dne 14. 5. 2008 pak opětovně nahlížel do spisu obhájce a na jeho žádost mu byla vyhotovena kopie zvukového záznamu z veřejného zasedání o obnově řízení (viz č. l. 49 spisového materiálu). Stěžovateli tak byl vzhledem k okolnostem případu (nejde o jeho první návrh na obnovu předmětného řízení) umožněn dostatečný prostor pro studium spisu a přípravu obhajoby.
Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr řádně a úplně zdůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny). Samotný fakt, že se s ním stěžovatel neztotožňuje, není způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu