ECLI:CZ:US:2009:2.US.2413.09.1
sp. zn. II. ÚS 2413/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2009 sp. zn. 4 To 32/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2009 sp. zn. 46 T 2/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého ústavního práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), porušení zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými bylo rozhodováno o trvání vazby stěžovatele po podání obžaloby a o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Současně navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem z důvodu nemajetnosti, a žádá o projednání věci mimo pořadí.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí a z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2591/08 a sp. zn. IV. ÚS 2640/08, jimiž bylo rozhodováno o ústavních stížnostech stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání a proti předchozím rozhodnutím o trvání vazby a o žádosti o propuštění z vazby na svobodu, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel je od 13. 5. 2008 trestně stíhán pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák., a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Téhož dne byl stěžovatel omezen na svobodě a usnesením ze dne 15. 5. 2008 jej Městský soud v Brně vzal do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Usnesením ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2591/08 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Dne 19. 8. 2008 rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle §71 odst. 3 tr. ř. o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost stěžovatele zamítl Krajský soud v Brně jako nedůvodnou a nabídnutou možnost nahrazení vazby slibem a peněžitou zárukou posoudil jako nedostatečnou k nahrazení účelu vazby. Proti oběma usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2640/08 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ve věci byla dne 13. 5. 2009 podána ke Krajskému soudu v Brně obžaloba.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto podle §71 odst. 5 tr. ř. o ponechání stěžovatele ve vazbě, dále byla podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a současně podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat jeho písemný slib a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyla přijata nabídka peněžité záruky. O stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítl.
V ústavní stížnosti brojící proti posledně citovaným usnesením stěžovatel soudům vytýká, že podrobně nevysvětlily konkrétní skutečnosti, které je vedly k rozhodnutí o důvodnosti trvání vazby. Upozorňuje na to, že ač je vazebně stíhán z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř., soudy opakovaně poukazují na výši trestu, jímž je ohrožen, což stěžovatel vnímá jako předjímání rozhodnutí ve věci samé. Soudy pouze odkazují na předchozí rozhodnutí o vazbě, aniž by se aktivně znovu zabývaly zkoumáním vazebních důvodů. Takový přístup vyvolává důvodné pochybnosti o objektivitě jejich postupu. Stěžovatel má za to, že u něj nebyly splněny všechny kumulativní podmínky stanovené trestními předpisy pro omezení jeho osobní svobody. Nesouhlasí ani s hodnocením jeho osoby jako skutečnosti, svědčící o vazebním důvodu dle §67 písm. c) tr. ř. Soudům vytýká, že pominuly okolnosti, které by umožnily nahradit vazbu mírnějším opatřením, i změnu v jeho osobních poměrech. Jako účelové se mu jeví vztažení výše škody k výši nabízené kauce. Stěžovatel poukazuje i na přístup soudu k výslechu stěžovatele pro účely rozhodování o vazbě, který označuje za ryze formalistický. K odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel namítá, že nelze akceptovat dopřesňování a konkretizování odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, jak to činí stížnostní soud, neboť sám krajský soud měl své rozhodnutí řádně odůvodnit, stejně jako není možné akceptovat jeho odkazy na předchozí vazební rozhodnutí.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i v postupu policejního orgánu a krajského státního zastupitelství v přípravném řízení v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování, kdy ze spisu byly vyčleněny shromážděné telefonní odposlechy a stěžovatel se s nimi nemohl seznámit. Význam odposlechů z hlediska délky trvání vazby shledává stěžovatel klíčovým, neboť na ně orgány činné v přípravném řízení opakovaně ve svých rozhodnutích poukazovaly jako na jednu ze skutečností, svědčící o podílu stěžovatele na stíhané trestné činnosti. Díky vyčlenění těchto důkazů neměl stěžovatel možnost se s uvedenými odposlechy seznámit. Dle stěžovatele účelem takového postupu byla snaha ponechat stěžovatele ve vazbě, neboť došlo ke zrychlení průběhu seznamování stěžovatele se spisem po skončení vyšetřování a státní zástupce tak stihl podat obžalobu ve lhůtě.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o základní východiska, z nichž Ústavní soud při přezkoumávání ústavních stížností proti rozhodnutím obecných soudů o vazbě, resp. o dalším trvání vazby, vychází, tyto jsou velmi podrobně popsány v usnesení ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2640/08, jímž Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele směřující proti předchozím rozhodnutím o trvání vazby.
V reakci na námitky uplatněné v nyní projednávané ústavní stížnosti, tedy Ústavní považuje za nutné toliko zdůraznit, že ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, které musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145).
Ústavní soud akceptuje zjištění orgánů činných v trestním řízení, že v případě stěžovatele trvá důvodné podezření, že trestný čin, pro nějž je stíhán, spáchal. V tomto směru nelze přehlédnout, že ve věci již proběhlo několikadenní hlavní líčení, při němž byla provedena část důkazů, a jak uvedl stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení, dosavadní výsledky dokazování nezakládají ani důvod k jakékoli změně v závěrech o trvání dosud konstatovaného vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že soudy neuvedly konkrétní skutečnosti, odůvodňující trvání vazby, a že pouze odkázaly na předchozí rozhodnutí o vazbě. V postupu, kdy soud (zejména soud stížnostní) odkázal na výstižná odůvodnění předchozích usnesení, v nichž jsou rozvedeny konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývají závěry o přetrvávání zmíněného vazebního důvodu, neshledal Ústavní soud nic neústavního, neboť v mezidobí ve vztahu k tomuto vazebnímu důvodu nedošlo k žádné takové změně, která by dříve vyslovené závěry zpochybňovala. Důvodná obava, že po případném propuštění z vazby na svobodu by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, vyplývá ze zjištění, že trestná činnost byla páchána po velmi dlouhou dobu a prakticky průběžně, přičemž stěžovatele od ní neodradila ani předchozí pravomocná odsouzení, a tato zjištění jsou stále aktuální a neměnná. Nadto, jak vyplývá zejména z obsahu napadeného usnesení stížnostního soudu, důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. je dána i tím, že nyní je stěžovatel stíhán pro obdobnou trestnou činnost, pro niž byl již v minulosti pravomocně odsouzen (podvodné odběry automobilů), a navíc ji měl páchat v době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Z uvedeného je zjevné, že i s ohledem na osobu stěžovatele (u něhož se výchovné působení míjí účinkem, stejně jako hrozba výkonu zbytku předchozího trestu) je dána konkrétní obava, že by v trestné činnosti mohl pokračovat.
Jako nadbytečné lze hodnotit konstatování soudu prvního stupně o případné výši hrozícího trestu, neboť tato okolnost svědčí spíše o existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Ten však v případě stěžovatele shledán nebyl.
Žádné pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu soudů obou stupňů v souvislosti s rozhodnutím o nepřijetí písemného slibu stěžovatele a nabídky peněžité záruky. Oba soudy se důvodností těchto opatření zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, proč je nepřijaly. Jejich závěru, že především s ohledem na mimořádnou závažnost trestné činnosti a recidivu stěžovatele není vazba ani v současném stádiu řízení nahraditelná žádným z navrhovaných opatření, nelze nic vytknout.
K námitce stěžovatele o ryze formalistickém způsobu jeho výslechu k důvodům trvání vazby Ústavní soud poukazuje na účel slyšení při rozhodování o vazbě a jejím trvání, jímž je bezprostřední seznámení soudu s argumenty a námitkami obviněného. Toto slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby v rámci konaného hlavního líčení, jak se stalo v případě stěžovatele.
Pokud stěžovatel dále napadá postup orgánů činných v přípravném řízení v souvislosti se způsobem, jakým naložily s opatřenými důkazy a jak seznámily stěžovatele s výsledky vyšetřování, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se touto námitkou blíže zabýval. V současné fázi trestního řízení není oprávněn vyslovovat se k tomu, zda v souvislostech tvrzených stěžovatelem došlo k nějakým pochybením. Případné vady přípravného řízení lze zásadně napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tedy především samotnými orgány činnými v trestním řízení a soudním přezkumem. Pokud by stěžovatel po vyčerpání všech procesních prostředků zaručených mu právním řádem měl za to, že výsledek či průběh proti němu vedeného řízení vykazuje znaky protiústavnosti, nic mu nebude bránit v tom, aby se obrátil na Ústavní soud s novou ústavní stížností.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Výsledek řízení neumožňuje rozhodnout o žádosti stěžovatele o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení (viz §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2009
Stanislav Balík
předseda senátu