ECLI:CZ:US:2009:2.US.2445.08.1
sp. zn. II. ÚS 2445/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2008 sp. zn. 5 To 353/2008, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2008 sp. zn. 5 Nt 101/2008, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2008 sp. zn. 5 To 353/2008 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2008 sp. zn. 5 Nt 101/2008 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel brojí proti oběma shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 9 T 38/2007. Rozsudkem městského soudu ze dne 19. 4. 2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 36 měsíců. Současně mu bylo uloženo zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 246 613 Kč a poškozenému škodu ve výši 235 850 Kč. Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako řidič osobního automobilu při jízdě bez předchozího znamení o změně směru jízdy najel ze středního jízdního pruhu do levého pruhu, aniž se předtím řádně přesvědčil, zda tak může bezpečně učinit, přehlédl přijíždějící motocykl, jehož řidič ve snaze vyhnout se vozidlu uhýbal najetím na travnatý dělící pruh, kde havaroval a narazil do sloupu veřejného osvětlení, a utrpěl tak vážná zranění s následným ochrnutím.
V návrhu na povolení obnovy řízení předložil stěžovatel znalecký posudek, z něhož mělo být patrné, že se skutkový děj odehrál jinak, než jak byl zjištěn v původním řízení, zejména že prokazuje podstatně vyšší rychlost motocyklu, než jak byla zjištěna soudem na základě svědeckých výpovědí poškozeného a dvou svědků. Ze znaleckého posudku mělo dále vyplynout, že výpovědi poškozeného i svědků jsou technicky nepřijatelné, a že tedy sám poškozený porušil důležitou povinnost, kterou mu zákon ukládá, a toto porušení je svým charakterem mnohem závažnější, než porušení, které soudy konstatovaly v případě stěžovatele. Stěžovatel má za to, že znaleckým posudkem se podařilo prokázat, že poškozený musel před nehodou jet cca dvojnásobnou rychlostí, než jakou uváděl, neboť dle závěrů znalce by v opačném případě k vozidlu stěžovatele vůbec nedojel a ke střetu by nedošlo.
Soud prvního stupně návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Soud provedl důkaz předloženým znaleckým posudkem a výslechem znalce a dospěl k závěru, že i přes předložený znalecký posudek lze konstatovat, že to byl stěžovatel, kdo v uvedenou dobu na popsaném místě při jízdě motorovým vozidlem přejížděl komunikaci napříč třemi jízdními pruhy bez předchozího znamení o změně směru jízdy, aniž se řádně přesvědčil, zda tak může bezpečně učinit. Podle soudu není znalecký posudek zpracovaný na objednávku obhajoby takovým důkazem, který by mohl mít vliv na jiný závěr o vině stěžovatele.
Stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, ve které namítal nesprávnost rozhodnutí soudu s poukazem na skutečnosti vyplývající z nově navrženého a v řízení provedeného důkazu ve spojení s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, byla jako nedůvodná zamítnula.
V ústavní stížnosti stěžovatel oběma rozhodnutím a především rozhodnutí soudu stížnostního vytýká, že se jeho stížností a přednesenými námitkami dostatečně nezabýval, a z jeho odůvodnění není patrno, jak se s touto stížností a s těmito námitkami vypořádal. Stěžovatel odkazuje na obsah znaleckého posudku a poukazuje na skutečnost, že znalec hodnotí výpovědi poškozeného a svědků jako technicky nepřijatelné, přičemž podrobně rozvádí různé varianty celé události z pohledu toho, jakou rychlostí se motocykl v okamžiku střetu pohyboval v návaznosti na předpokládaný okamžik jeho rozjezdu, a znalec rovněž uvádí, že bylo v technických možnostech stroje dosáhnout rychlosti řádově o desítky kilometrů za hodinu vyšší (doslovně - dvojnásobnou), než jaká byla soudy přijata, s tím, že dosažení této rychlosti se s ohledem na průběh nehodového děje a jeho následky jeví jako pravděpodobné a zásadní. V této souvislosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů v rozporu s provedeným dokazováním konstatovaly, že znalec hodnotí výpovědi všech zúčastněných jako technicky přijatelné. Tento závěr nevyplývá ani z obsahu zpracovaného znaleckého posudku, avšak ani z obsahu výpovědi znalce u veřejného zasedání. Jako technicky přijatelné totiž znalec hodnotil toliko výpovědi zúčastněných stran vozidla, což staví důkazní situaci do zcela jiného světla. Stěžovatel se rovněž neztotožňuje se závěrem, že porušil povinnost v silničním provozu, neboť nedal znamení o směru jízdy - tento závěr zcela zřejmě nemůže obstát, neboť i poškozený výslovně uvedl, že vozidlo, které odsouzený řídil, znamení o změně směru jízdy dalo.
Stěžovatel je přesvědčen, že pokud poukazovaly soudy na zpracování znaleckého posudku na žádost obhajoby, čímž snad nepřímo zpochybnily jeho objektivitu, pak měl být vyhotoven znalecký posudek revizní na žádost soudu. Nestalo-li se tak, dopustily se soudy obou stupňů porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o rovnosti účastníků řízení.
K obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Městský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a na obsah spisu, který Ústavnímu soudu postoupil. Krajský soud v Brně uvedl, že v dané situaci stojí proti sobě tvrzení stěžovatele podpořené svědeckou výpovědí jeho dcery, na druhé straně svědecká výpověď poškozeného a dvou nestranných svědků. Pokud v později vypracovaném znaleckém posudku dochází znalec k výpočtům, které jsou v rozporu s tvrzením svědků, pak podle názoru soudu ani za této situace není důvodu pochybovat o věrohodnosti svědků, a to s přihlédnutím k dosavadní soudní praxi, kdy často dochází k až dramatickým rozdílům v závěrech znalců.
Krajské státní zastupitelství v Brně jako vedlejší účastník řízení navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, neboť se domnívá, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
V souladu s §44 odst. 2 zákona č. 183/1991 Sb., o Ústavním soudu, se souhlasem všech účastníků řízení Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaných soudních spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem "jednoduchého" práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody [např. nález sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205)].
Účel řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, sleduje odstranění justičního omylu. Veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím. Řízení o povolení obnovy v souladu s aprobací provedenou ústavním pořádkem prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek (čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě).
Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Relevantní jsou takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Znalecký posudek, který obsahuje nové skutečnosti, anebo využívá nové vědecké metody, které vedou k jinému skutkovému závěru, je třeba považovat za vhodný důkazní prostředek. Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné. Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
Řízení o povolení obnovy řízení sestává ze zkoumání přípustnosti návrhu (aditivní řízení) a zkoumání odůvodněnosti návrhu (probatorní řízení). Soud tak nejprve zkoumá formální náležitosti návrhu na povolení obnovy, dále se musí zabývat tím, zda jsou tvrzeny trestním řádem předvídané důvody pro povolení obnovy řízení, a konečně zkoumá odůvodněnost návrhu, tj. zda jsou uváděné skutečnosti a důkazy způsobilé k tomu, aby bylo v obnoveném řízení možno dosáhnout pro obviněného příznivějšího rozhodnutí. Způsobilost nově předkládaných skutečností a důkazů změnit návrhem na povolení obnovy zpochybňované rozhodnutí je třeba hodnotit ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na jejichž základě soud utvořil skutková zjištění, nelze je hodnotit izolovaně. Hodnocení způsobilosti předkládaných důkazů se má však pohybovat v rovině pravděpodobnostní. Soud rozhodující o povolení obnovy řízení si nesmí atrahovat definitivní posuzování předkládaného důkazu v kontextu důkazů již provedených v původním řízení, a tím méně tento soud smí provádět sponte sua další dokazování, jehož účelem by bylo učinit konečný závěr o vině či trestu pod zorným úhlem nového důkazu. Jen v mezích této restrikce lze také přistoupit k výkladu ustanovení §282 odst. 1 tr. řádu.
Pro potřeby rozhodnutí o tom, zda povolit obnovu řízení, musí být hodnoceny tvrzené skutečnosti a navržené důkazy. Toto hodnocení ale nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz, sám anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Prostřednictvím uvedeného hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Jedná se o posouzení otázky, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Posuzování spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů (rozh. č. 40/1956 Sb. rozh. tr.). Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy řízení (rozh. č. 43/1960 Sb. rozh. tr.).
V nyní posuzované věci stěžovatel jako nový důkaz podle §278 odst. 1 tr. řádu předložil znalecký posudek zpracovaný soudním znalcem. Dle jeho interpretace posudku znalce z něj vyplývá závěr, že výpovědi svědků i poškozeného, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho vině, jsou z technického hlediska nepřijatelné, neboť pokud všichni uvádějí, že v době rozjezdu motocyklu již vozidlo stěžovatele jelo a nacházelo se v pravém jízdním pruhu, pak motocykl v žádném případě nemohl jet v rámci nehodového děje rychlostí do 60 km/hod., protože by to do místa střetu nikdy nestihl, a musel jet rychlostí nejméně dvojnásobnou. Z uvedeného závěru znaleckého posudku stěžovatel vyvozuje, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí 3 Tdo 593/2007 ze dne 13. 6. 2007) by tyto podle jeho názoru nové důkazy (skutečnosti) mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy zamítly návrh stěžovatele na obnovu řízení s odůvodněním, že byl v původním řízení uznán vinným nejen na základě výpovědi poškozeného, ale i na základě dalších ve věci provedených důkazů, a to zejména výpovědí dvou nestranných svědků, kteří celý nehodový děj sledovali již od počátku.
Důkazy a skutečnosti opodstatňující obnovu řízení musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden.
Stěžovatel považuje za nový důkaz posudek znalce, který má vyvrátit závěry soudu učiněné na základě výpovědí očitých svědků a poškozeného. Zpracování znaleckého posudku z oboru silniční dopravy navrhoval stěžovatel již v původním řízení. Soud prvního stupně jej považoval za nadbytečný právě s ohledem na výpovědi svědků a totéž konstatoval i soud odvolací. Oba soudy tedy vycházely při posuzování viny stěžovatele z důkazů, které byly provedeny, zejména, jak již bylo několikrát zmíněno, z výpovědí svědků, o jejichž věrohodnosti neměly žádné pochybnosti.
Oba svědkové v původním řízení vypovídali v podstatě shodně a rychlost motocyklu řízeného poškozeným odhadovali na cca 60-70 km/hod. (resp. 60-65 km/hod.). Ačkoliv stěžovatel již v tomto řízení namítal podstatně vyšší rychlost motocyklu a uvedenou okolnost považoval za rozhodující z hlediska posouzení míry svého zavinění, obecné soudy znalecký posudek zpracovat nedaly a spokojily se s laickým odhadem rychlosti motocyklu v době kolize. Soudní znalec v oboru silniční dopravy však v předloženém znaleckém posudku celkem jednoznačně a srozumitelně uvádí, že svědky uváděná a odhadovaná rychlost motocyklu je s ohledem na nehodový děj vyloučena, a zásadním způsobem tak zpochybňuje věrohodnost důkazu provedeného výslechem těchto svědků. Jestliže znalec dospěl k závěru, že rychlost motocyklu byla vyšší oproti jimi udávané rychlosti až dvojnásobně, jedná se o novou skutečnost, která soudu dříve známa nebyla. S ohledem na již zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §224 trestního zákona zásadní, zda jednání stěžovatele bylo výlučnou příčinou posléze vzniklého následku, lze dovodit, že by tato nová skutečnost mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody. V dané věci nelze ani přehlédnout, že v obžalobě státní zástupce vinil stěžovatele z trestného činu podle §224 odst. 1 trestního zákona, tedy z trestného činu mírněji trestného, než kterým byl stěžovatel nakonec uznán vinným (§224 odst. 1 a 2 trestního zákona). Státní zástupce, jak uvedl soud prvního stupně v rozsudku "s ohledem na výpověď obžalovaného, která je podpořena i výpovědí jeho dcery, dovozuje spoluzavinění poškozeného jeho předchozí riskantní a kaskadérskou jízdou vysokou rychlostí". Podle názoru soudu však "takový způsob jízdy byl provedeným dokazováním bezpečně vyvrácen". Jak však z rozsudku dále vyplývá, tímto dokazováním má soud na mysli výslech poškozeného a zejména dvou svědků, kteří celou situaci sledovali ze stejného místa a oba se shodli v odhadu rychlosti motocyklu i v popisu stylu jeho jízdy. Jedná se ovšem o hodnocení laické, které může být ovlivněno mnoha subjektivními faktory. Naproti tomu předložený znalecký posudek vychází nejen z výpovědí účastníků nehody a svědků, ale i z objektivních okolností nehodového děje, a na základě matematických výpočtů dospívá k úplně odlišnému závěru o rychlosti motocyklu.
K názoru stěžovatele, že soud v případě pochybností o objektivitě znalce měl nechat vyhotovit revizní znalecký posudek, Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), v němž konstatoval, že "soud pominul skutečnost, že jeho povinností bylo v řízení o povolení obnovy zkoumat nový důkaz toliko z pohledu jeho možné či potenciální, nikoli zcela mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázané, schopnosti vychýlit rovinu ve prospěch pochybností o tom, zda je pachatelem skutku stěžovatel, tj. odsouzený (viz body 39, 40), a to za plného respektování zásady in dubio pro reo, která se samozřejmě musí uplatňovat i v řízení o povolení obnovy řízení, neboť stále jde o řízení trestní se všemi jeho potenciálními následky, v němž je proto třeba šetřit všechna základní práva stěžovatele, jakož i ústavní principy ovládající trestní řízení (bod 39). Ústavní soud nemůže přehlédnout Ústavě odporující vybočení soudu rozhodujícího o obnově řízení z procesního rámce vyhrazeného řízení o povolení obnovy řízení. Nemůže přehlédnout, že soud aktivisticky a v rozporu s příkazem plynoucím z ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu (viz slova "by mohly") svévolně, tj. mimo zákonný rámec vymezující předmětné řízení, nechal, nestranně nahlíženo, bezdůvodně, tj. nad rámec přípustného výkladu ustanovení §282 odst. 1 tr. řádu (viz bod 39) vypracovat revizní znalecký posudek". Jinými slovy, je-li zde nový důkaz, který může mít vliv na původní rozhodnutí (stačí pouhá rovina pravděpodobnosti), není zde zmocnění pro soud, který o návrhu na povolení obnovy řízení rozhoduje, provádět dokazování k potvrzení či vyvrácení této pravděpodobnosti. Takové dokazování může provádět pouze soud rozhodující o vině a trestu v obnoveném řízení.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že v řízení o povolení obnovy řízení je soudce povinen respektovat všechna základní práva pojící se obecně s řízením trestním [viz nález sp. zn. III. ÚS 95/99 (N 165/16 SbNU 215), podle kterého: "Postupem soudů obou stupňů tak nebylo respektováno namítané ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když toto ustanovení je nutno vztáhnout i na postup soudů rozhodujících o obnově (trestního) řízení."]. V dané věci lze tedy uzavřít, že obecné soudy tím, že zamítly návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, aniž by se řádně vypořádaly s novými skutečnostmi (důkazy) ve prospěch stěžovatele, které vyšly najevo a mohly mít vliv na původní rozhodnutí v trestní věci stěžovatele, porušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud přikročil ke zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.