ECLI:CZ:US:2009:2.US.2458.08.1
sp. zn. II. ÚS 2458/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 20. 8. 2008 ve věci sp. zn. 1 ZN 1986/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávaným návrhem brojí proti shora uvedenému usnesení, kterým měl být zkrácen na svých základních právech garantovaných v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
V ústavní stížnosti, jejímž obsahem je převážně polemika se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení, uvádí stěžovatel důvody, pro které považuje odložení jím podaného trestního oznámení za porušení svých výše uvedených základních práv.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově nesouhlasu s odložením trestního oznámení dle §159a odst. 1 trestního řádu, na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestných činů krádeže dle §247 odst. 1 a 2 trestního zákona, poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona a neoprávněného nakládání s osobními údaji dle §178 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).
Rovněž v projednávané věci tudíž Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání shora označených trestných činů, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž zásadně neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).
Ústavní soud k tomu dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel taktéž dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatele zabývaly a svůj postup v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, a v tom, jak s tímto podnětem naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole". Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že nemohl přihlížet ke stěžovatelově nesouhlasu s upuštěním od ústního jednání, neboť ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je aplikovatelné toliko tehdy, není-li návrh odmítnut. Otázka, zda proběhne v daném řízení ústní jednání, proto přichází do úvahy pouze v situaci, kdy je návrh věcně projednatelný, což ovšem nebyl případ posuzovaného podání.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud vyhovět ani stěžovatelově návrhu ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu