ECLI:CZ:US:2009:2.US.2465.09.1
sp. zn. II. ÚS 2465/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. D. S., zastoupeného Mgr. Janem Paparegou, advokátem, se sídlem v Mostě, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 53/2009 ze dne 8. července 2009, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. září 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo jako opožděně podané zamítnuto jeho odvolání, a zrušení "jemu předcházejících rozhodnutí, které na něho obsahově navazují". Poukazuje na to, že postupem odvolacího soudu a jeho usnesením došlo k neoprávněnému zásahu do jeho práv garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že soud nebyl oprávněn k odmítnutí jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 2/2007 ze dne 17. srpna 2007. Konstatuje, že dne 6. května 2009 požádal Městský soud v Praze o doručení opisu rozsudku, protože ve dnech 17. ledna 2008 a 21. ledna 2008 mu byl doručen pouze "výpis rozsudku", který obsahoval pouze výrok o vině a trestu bez odůvodnění a poučení o možnosti o opravném prostředku. Domnívá se, že předsedkyně senátu soudu prvého stupně se s tvrzením stěžovatele ztotožnila a nechala mu doručit řádný opis rozsudku dne 19. května 2009. Proti takto doručenému rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání. Zpochybňuje-li odvolací soud jeho tvrzení o doručení pouze "výpisu rozsudku" označuje to za zcela účelové, s ohledem na úkony soudu prvého stupně. Nelze podle něj počítat běh lhůty k odvolání od doručení pouze "výpisu rozsudku" a ani doručení rozsudku prostřednictvím obhájce nemá žádný vliv na běh této lhůty. Otázka doručení opisu rozsudku je tedy v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 473/01 (N 198/24 SbNU 491). Skutečný běh zákonné lhůty pro podání odvolání počal teprve 19. května 2009, kdy byl rozsudek stěžovateli doručen.
3. Ústavní soud se seznámil se spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 47 T 2/2007, a z něj zjistil následující skutečnosti.
4. Stěžovatel byl rozsudkem ze dne 17. srpna 2007 uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, pokusu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 a 2 písm. b), přípravy trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 5 trestního zákona a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Tento rozsudek byl podle pokynu předsedkyně senátu z 11. prosince 2007 doručován souběžně dvakrát, a to jednak přímo na adresu bydliště, kam byl doručen 17. ledna 2008, a dále prostřednictvím jeho obhájce JUDr. J. L., což se stalo 21. ledna 2008.
5. Podáním ze dne 11. února 2008 požádal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce o navrácení lhůty k podání odvolání, které současně podal. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 15/2008-1628 ze dne 27. února 2008 nebylo povoleno navrácení lhůty k podání odvolání. Dne 16. dubna 2008 bylo za přítomnosti stěžovatele provedeno veřejné zasedání o odvolání státního zástupce a spoluobžalovaného M. S. a byl vydán rozsudek č. j. 9 To 15/2008-1639. Po vrácení spisu vydal soud prvního stupně usnesení ze dne 21. května 2008, kterým opravil písařskou chybu ve výroku rozsudku, spočívající v chybném datu narození spoluobžalovaného M. S. V návaznosti na to byl stěžovatel dopisem ze dne 4. července 2008 vyzván, aby soudu zaslal kopii svého rozsudku k provedení této opravy. Následně bylo 22. července 2008 doručeno dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Toto dovolání však stěžovatel vzal zpět, což dovolací soud vzal na vědomí usnesením sp. zn. 8 Tdo 23/2009 ze dne 14. dubna 2009.
6. Přípisem ze dne 5. května 2009 požádal stěžovatel o doručení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že mu byl doručen pouze "výpis z rozsudku", který neměl odůvodnění, a proto nemohl zaslat rozsudek k opravě. Podle pokynu ze dne 13. května 2009 byl stěžovateli doručen rozsudek s provedenou opravou. Nato se podáním ze dne 20. května 2009 stěžovatel odvolal proti rozsudku soudu prvého stupně a toto odvolání odůvodnil podáními ze dne 21. května 2009 a podáními ze dne 31. května 2009 a ze dne 21. června 2009 urgoval vyřízení svého odvolání. Odvolání bylo zamítnuto pro opožděnost usnesením, které bylo napadeno ústavní stížností.
7. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že při doručování soudních rozhodnutí účastníkům řízení nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli (srov. sp. zn. III. ÚS 473/01). Přitom ovšem platí, že řádným důkazem doručení soudního rozhodnutí je doručenka, resp. údaje na ní uvedené v souladu s procesním předpisem, pro niž platí domněnka pravdivosti. Pokud chce účastník řízení pravdivost některého údaje zpochybnit, nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní (srov. nález sp. zn. II. ÚS 264/09 ze dne 27. srpna 2009). Pochybnosti o řádném doručení soudního rozhodnutí budou tedy zpravidla založeny na komplexu vadných údajů na doručence, vadného či prima facie neobvyklého postupu soudu, a v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt v neposlední řadě i na adekvátním jednání poškozeného účastníka řízení. Nic takového ale nelze v posuzovaném případě shledat.
8. Jak bylo shora uvedeno, byl rozsudek soudu prvého stupně doručen stěžovateli podle pokynu předsedkyně senátu v souladu s §62 a násl. trestního řádu do vlastních rukou dne 17. ledna 2008. Tomuto doručení svědčí domněnka správnosti, jak bylo uvedeno výše, a s ohledem na všechny okolnosti daného případu nelze akceptovat argumentaci stěžovatele zpochybňující řádnost tohoto doručení.
9. Pochybnost nelze shledat v údajích na shora uvedené doručence (což stěžovatel ani nenamítá) a nelze ji mít ani pro souběžné doručování rozsudku prostřednictvím obhájce. Tento postup lze sice považovat za neobvyklý, protože obhájce nelze v žádném případě považovat za doručující orgán soudu. Avšak tímto způsobem bylo podle pokynu předsedkyně senátu souběžně doručováno všem čtyřem spoluobžalovaným, nikoliv tedy jen stěžovateli. Kromě toho tomuto doručení nebyly přiznávány obecnými soudy žádné účinky, jak konstatoval odvolací soud již v usnesení z 27. února 2008.
10. Konečně pokud soud doručil stěžovateli na jeho výzvu rozsudek dne 19. května 2009, tak s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu nelze vyvodit, že by tím akceptoval vadnost původního doručení, resp. že by tím přiznal vadu tvrzenou stěžovatelem. Ze shora vyložených skutkových zjištění totiž vyplývá, že rozsudek obsahoval písařskou chybu v datu narození spoluobžalovaného S. Tato chyba byla usnesením ze dne 21. května 2008 opravena s tím, že byl stěžovatel (spolu s ostatními účastníky řízení) vyzván k předložení doručeného rozsudku k provedení opravy. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel právě až dopisem ze dne 5. května 2009 a poté mu byl doručen rozsudek s provedenou opravou. Doručením rozsudku ze dne 19. května 2009 tedy evidentně nebylo obecným soudem sledováno to, aby byl doručen rozsudek, který nebyl stěžovateli doručen úplný, ale aby byl doručen rozsudek s provedenou opravou podle usnesení z 21. května 2008, a to ve smyslu §64 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
11. Především však pochybnost o doručení neplyne z úkonů, které stěžovatel konal po doručení rozsudku dne 17. ledna 2008. Z žádosti o navrácení lhůty k podání odvolání, sepsané obhájcem stěžovatele 11. února 2008 vyplývá, že stěžovatel měl dát při obdržení vyhotovení rozsudku pokyn k podání odvolání. Informaci o doručení neúplného rozsudku však tento první procesní úkon stěžovatele po doručení rozsudku neobsahuje a stejně tak nic takového neobsahuje vlastní odvolání. Stěžovatel se spolu se svým obhájcem posléze dne 16. dubna 2008 zúčastnil veřejného zasedání o odvolání státního zástupce a M. S., přičemž ani z protokolu o tomto veřejném zasedání nevyplývá, že by stěžovatel namítal doručení neúplného rozsudku, a konečně nic takového není patrno ani z dovolání stěžovatele ze dne 16. července 2008. O doručení předmětného neúplného rozsudku tedy stěžovatel informoval soud prvého stupně poprvé až dopisem ze dne 5. května 2009, tj. 108 dnů poté, co mu byl tento rozsudek doručen, poté, co bylo rozhodnuto o dvou opravných prostředcích, které podal. Tato okolnost vypovídá buďto o hrubé nedbalosti nebo přímo o účelovosti postupu stěžovatele, a nikoliv o řádném a důsledném uplatňování práva, které bylo porušeno.
12. Ze shora vyložených důvodů proto nelze shledat, že by existovaly jakékoliv pochybnosti o řádném doručení rozsudku soudu prvého stupně stěžovateli dne 17. ledna 2008, a proto lze považovat napadené usnesení odvolacího soudu za ústavně souladné. Pokud stěžovatel chtěl využít svého základního práva na meritorní přezkum rozsudku ve své trestní věci, mohl a měl tak učinit (a to i sám) nejpozději do pondělí dne 26. ledna 2008, což neučinil, aniž by mu v tom bránily orgány veřejné moci. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu