ECLI:CZ:US:2009:2.US.2486.08.1
sp. zn. II. ÚS 2486/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Na Hradbách 9/118, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005 ve věci sp. zn. 37 C 140/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007 ve věci sp. zn. 1 Co 18/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2095/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými měla být porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Městský soud v Praze zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal výroku, na základě něhož by žalovaná byla povinna mu do 14ti dnů od právní moci rozsudku doručit písemnou omluvu následujícího znění: "Česká spořitelna, a.s., se omlouvá V. J. za to, že mu v rozporu se svou právní povinností včas neposkytla nezbytnou součinnost k obraně proti zneužití jeho jména a podpisu v dokumentech banky". Současně byl zamítnut i stěžovatelův požadavek, aby mu žalovaná zaplatila částku 750.000,- Kč. Vrchní soud v Praze rozsudek městského soudu napadeným rozhodnutím potvrdil; stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl.
Stěžovatel byl v letech 1991 až 1992 spolu s P. V. a J. B. společníkem konsorcia (ve smyslu hospodářského zákoníku) "BAVYJE". Společníci jmenovaného konsorcia zřídili u České státní spořitelny (právního předchůdce žalované) společný běžný bankovní účet. Koncem roku 1992 (v době, kdy již byla činnost konsorcia fakticky ukončena) provedli dva zbývající společníci bez stěžovatelova vědomí tři bankovní převody. Dopisem ze dne 19. 7. 1993 byl stěžovatel informován, že na převodních příkazech je razítko konsorcia a tři podpisy podle podpisového vzoru. Až později bylo zjištěno, že stěžovatelův podpis na podpisovém vzoru byl padělán. Stěžovatel se následně řadu let - neúspěšně - domáhal na České spořitelně, a.s., vydání podpisového vzoru a předmětných příkazů k převodu. V důsledku nečinnosti banky podal stěžovatel výše specifikovanou žalobu na ochranu osobnosti ve smyslu §11 občanského zákoníku. Obecné soudy nicméně v napadených rozhodnutích zásah žalované do osobnostních práv stěžovatele neshledaly.
V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel svůj nesouhlas se závěry obecných soudů, neboť tvrdí, že "protiprávní umožnění padělání ze strany žalované, představuje zcela zřejmý zásah do osobnostního práva stěžovatele na ochranu jeho jména, respektive projevu osobní povahy - jeho podpisu." Nalézací soud měl navíc porušit stěžovatelovo právo na řádné projednání jeho věci tím, že se jedním ze dvou jím tvrzených zásahů žalované (spočívajícím v neposkytnutí součinnosti při zkoumání pravosti podpisu) odmítl zabývat. Zjevné pochybení městského soudu spatřuje stěžovatel dále ve skutečnosti, že soud první instance sám posoudil předběžnou otázku (spočívající v povinnosti banky vydat stěžovateli podpisový vzor a platební příkazy), o níž bylo již dříve rozhodnuto pravomocným rozhodnutím jiného soudu, a to navíc zcela odlišně od soudu nalézacího. Stěžovatel dále tvrdí, že ve věci rozhodoval ve smyslu §14 odst. 2 občanského soudního řádu vyloučený senát vrchního soudu, neboť dvě jeho členky rozhodovaly ve zcela totožné stěžovatelově věci ještě před podáním žaloby. Závěrem stěžovatel uvádí, že odmítnutím dovolání mu Nejvyšší soud upřel právo na řádné projednání jeho oprávněných námitek vůči nezákonnosti předchozích rozhodnutí městského a vrchního soudu.
Ústavní soud posoudil stěžovatelovy argumenty, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje další odvolací instanci obecného soudnictví a důvodnou může být proto shledána pouze taková ústavní stížnost, v řízení o níž se prokáže, že napadenými rozhodnutími, případně řízením jejich vydání předcházejícím, bylo porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatele.
V posuzovaném podání napadá stěžovatel rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, v podstatě však - s níže uvedenými výjimkami - pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Jak již bylo uvedeno, k takovému přezkumu není Ústavní soud obecně příslušný, respektive podání brojící čistě proti nepříznivému výsledku předchozích soudních řízení musí být bez dalšího shledáno zjevně neopodstatněným.
V té části, v níž stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů, neshledává Ústavní soud stěžovatelovo podání jakkoli důvodným, neboť obecné soudy dospěly ke svým závěrům na základě ústavně konformní interpretace rozhodných právních norem (primárně §11 občanského zákoníku), pročež není úlohou Ústavního soudu tyty závěry obecných soudů, jež nenesou znaky libovůle, zpochybňovat nebo dokonce rozporovat. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí obecných soudů nepřiznat stěžovatelovu podpisu - v kontextu posuzované věci - ochranu pramenící z ustanovení §11 občanského zákoníku (respektive z čl. 10 odst. 1 Listiny), obstojí i prizmatem tzv. práva podústavního; stěžovatelův podpis na podpisovém vzoru totiž primárně nepředstavuje projev lidské jedinečnosti (ve smyslu §11 občanského zákoníku), nýbrž toliko verifikační prostředek k zajištění bezpečnosti bankovních vkladů. Skutečnost, že ona verifikační funkce podpisu v projednávané věci zjevně selhala, je bezpochyby relevantní například v řízení o náhradě škody, nikoliv však, dle názoru Ústavního soudu, v řízení ve smyslu §11 občanského zákoníku.
Za potenciálně ústavněprávně relevantní námitky (ve smyslu čl. 36 Listiny) proto považoval Ústavní soud pouze stěžovatelova tvrzení, že byla porušena ustanovení §14 odst. 2 a §135 občanského soudního řádu; dané námitky však neshledal Ústavní soud důvodnými.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že dvě členky senátu odvolacího soudu byly vyloučeny z projednávání věci, neboť v prakticky totožné stěžovatelově věci již v minulosti rozhodovaly, je nutno připomenout, že smyslem dispozice ustanovení §14 odst. 2 občanského soudního řádu je vyloučení možného porušení zásady dvojinstančnosti řízení; jinými slovy tato dispozice má garantovat, aby tentýž soudce nerozhodoval danou věc na prvním i druhém stupni. Rozhodovaly-li proto jinou, byť fakticky stejnou stěžovatelovu věc jmenované soudkyně toliko v druhém stupni, není hypotéza §14 odst. 2 občanského soudního řádu naplněna, pročež nemohla být porušena její dispozice; stěžovatelova námitka směřující k tvrzenému rozhodování vyloučených soudkyň, konsekventně porušující základní právo na zákonného soudce, tak není případná.
Ve vztahu k tvrzenému porušení principů ovládajících tzv. prejudiciální otázku potom Ústavní soud uvádí, že s výjimkou otázek trestněprávních a takzvaně statusových není rozhodující soud - jak se mylně domnívá stěžovatel - vázán rozhodnutím jiných orgánů, neboť z těchto rozhodnutí toliko "vychází" (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006 , s. 621-622). Ani této stěžovatelově námitce tak není možno přiznat jakoukoliv opodstatněnost.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu