ECLI:CZ:US:2009:2.US.2550.09.1
sp. zn. II. ÚS 2550/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky ABAKUS CZ, s. r. o., se sídlem Zahradní 225, 397 01 Písek, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 119, 397 01 Písek, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2009, č. j. 7 Aps 1/2008-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobkyně (stěžovatelky) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2008, č. j. 10 Ca 221/2007-15, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že zásah žalovaného (Finanční úřad v Písku), který odmítl jednat v rámci daňového řízení se zmocněným zástupcem žalobkyně, jež byla v úpadku, byl nezákonný. Otázkou řešenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo, zda žalobkyně mohla platně udělit plnou moc k zastupování v daňovém řízením v případě, že na ni byl prohlášen konkurs. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce konkursní podstaty. V důsledku prohlášení konkursu ve smyslu §14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), zanikne plná moc udělená úpadcem a dotýká-li se daňové řízení jakýmkoliv způsobem majetku, který spadá do konkursní podstaty, je nutné na případné zmocnění udělené jinou osobou než správcem konkursní podstaty pohlížet jako na zmocnění neúčinné. Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobkyni nic nebrání nahlížet do svého daňového spisu, avšak nemůže k tomuto úkonu zmocnit třetí osobu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka vychází z toho, že každý má právo na právní pomoc a odmítnutím jednat se zmocněným zástupcem je jí tak rovněž upíráno ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Je absurdní, aby stěžovatelka jako úpadce udělila několik plných mocí pro soudní řízení, které byly soudy vždy akceptovány, ale na straně druhé, aby tytéž soudy potvrzovaly správnost postupu správce daně při odmítnutí plné moci pro řízení správní. Stěžovatelka dále namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatelka na tuto skutečnost správně poukazuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.
Podstatou námitek stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti je výklad a aplikace §14 odst. 1 písm. h) zákona o konkursu a vyrovnání. Konkrétně se jedná o vyřešení otázky, zda může úpadce po prohlášení konkursu platně zmocnit třetí osobu pro zastupování v řízení před správními či soudními orgány. V rámci ústavněprávní argumentace namítá porušení čl. 37 odst. 2 Listiny (porušení práva na právní pomoc), jehož se na počátku dopustil správní orgán (finanční úřad) tím, že odmítl jednat se zmocněncem stěžovatelky a především pak soudní orgány, které tento postup neshledaly nesprávným. Přestože na výše nadnesenou otázku (možnost úpadce zmocnit třetí osobu pro zastupování v řízení) neexistuje jednoznačný názor a některá literatura (srov. J. Zelenka, J. Maršíková, Zákon o konkursu a vyrovnání, Komentář, Linde Praha, 2. vydání, str. 407) dokonce vysloveně připouští možnost udělení nové plné moci úpadcem po prohlášení konkursu (za předpokladu, že by se náklady na zastupování nedotýkaly majetku konkursní podstaty), nedosahuje případný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky spočívající v tom, že úpadcem udělená plná moc není akceptována, takové intenzity, aby odůvodnil zrušení napadeného rozhodnutí ze strany Ústavního soudu. Je třeba si totiž uvědomit, že stěžovatelka v postavení úpadce má pouze omezená oprávnění. Z tohoto pohledu se nejeví postup správního orgánu a potažmo i soudů jako protiústavní, a to i proto, že Nejvyšší správní soud připustil, že stěžovatelce samotné zůstalo oprávnění nahlížet do spisu zachováno. Ačkoliv tedy, jak již bylo uvedeno výše, neexistuje na shora nadnesenou otázku jednoznačná odpověď, jde především o výklad podústavního práva, k němuž Ústavní soud není, pokud se nejedná o extrémní vybočení, zásadně oprávněn.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu