ECLI:CZ:US:2009:2.US.2559.08.1
sp. zn. II. ÚS 2559/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2008 a k výzvě soudu doplněnou dne 14. 12. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30, jímž mělo být zasaženo do jejích práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Nekvalifikovaným doplněním ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 2. 12. 2008, se stěžovatelka domáhá také zrušení usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13.
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 7 L 38/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Kroměříži zahájil na základě oznámení Psychiatrické léčebny v Kroměříži ze dne 15. 4. 2008 řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče. Usnesením ze dne 17. 4. 2008 byl stěžovatelce ustanoven opatrovník. Usnesením ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13 pak okresní soud rozhodl o tom, že převzetí umístěné bylo v souladu se zákonem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 5. 2008, když proti němu žádný z účastníků nepodal odvolání.
V řízení bylo dále jednáno o vyslovení přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v ústavu. Dne 23. 4. 2008 psychiatrická léčebna soudu oznámila, že stěžovatelka podepsala dne 22. 4. 2008 za přítomnosti dvou svědků prohlášení o dobrovolném vstupu. Okresní soud poté dne 14. 5. 2008 pod č. j. 7 L 38/2008-20 vydal usnesení, jímž řízení zastavil. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Konstatoval, že dobrovolným vstupem odpadl důvod pro pokračování v dalším řízení.
Usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení a potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka kvalifikovanou ústavní stížností, v níž namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že v psychiatrické léčebně byla umístěna nedobrovolně. Obecným soudům bylo známo, že v řízení není schopna dostatečně dobře hájit svá práva, přesto v řízení konaly, jako kdyby byla účastníkem řízení s plnohodnotným chápáním celé věci a s otevřenou škálou prostředků k hájení svých práv. Dle jejího názoru ustanovený opatrovník o její práva dostatečně nedbal. Odvolání sepsala a podala sama, aniž by se k němu opatrovník vyjádřil. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud se dopustil nepřezkoumatelného hodnocení důkazů a přijal právní závěr, který je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem i logikou věci. Dle ní se odvolací soud mýlí, pokud tvrdí, že je jedno, proč podepsala souhlas s dobrovolným vstupem. Je přesvědčena, že dobrovolnost souhlasu měl důkazně přezkoumat. Pokud tak neučinil, dopustil se svévole. I kdyby však stěžovatelka souhlas udělila, její další vystupování v řízení svědčí o tom, že se svým pobytem v léčebně nesouhlasí. Výklad práva ve smyslu, že souhlas s umístěním ve zdravotnickém zařízení je neodvolatelný, je dle ní v rozporu s čl. 8 odst. 6 Listiny, který je nutno vykládat tak, že se vyžaduje neustálý souhlas umístěného s pobytem v zařízení.
V doplnění ústavní stížnosti, které sepsala sama stěžovatelka, a které je po obsahové stránce shodné s kvalifikovaným odůvodněním stížnosti, navrhuje zrušit i usnesení Okresního soudu v Kroměříži, kterým bylo rozhodnuto o tom, že převzetí umístěné je v souladu se zákonem.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13, jímž bylo rozhodnuto o tom, že převzetí stěžovatelky bylo v souladu se zákonem, je nepřípustná, a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká dodatečně samotnou stěžovatelkou napadeného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13, které bylo stěžovatelce doručeno dne 28. 4. 2008 a jejímu opatrovníku dne 24. 4. 2008, toto rozhodnutí lze napadnout ve lhůtě patnácti dnů od jeho doručení odvoláním. Z obsahu spisového materiálu však vyplývá, že odvolání podáno nebylo a rozhodnutí tak nabylo právní moci. Odvolání je přitom řádným opravným procesním prostředkem, jehož vyčerpání je základním předpokladem pro podání ústavní stížnosti (srov. ustanovení §75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost v části, napadající pravomocné usnesení soudu prvního stupně, je tedy nepřípustná. Vzhledem k tomuto závěru by bylo nadbytečné činit úkony k odstranění vad - absence kvalifikovaného sepsání této části ústavní stížnosti.
Ústavní soud se tedy zabýval toliko důvodností vydání napadeného usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, a navazujícího potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu.
V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že je v psychiatrické léčebně držena protiprávně (nedobrovolně) a bez řádného soudního procesu. S jejími námitkami se však nelze ztotožnit.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, držení stěžovatelky v psychiatrické léčebně bylo předmětem řádného soudního řízení, upraveného v ustanovení §191a a násl. občanského soudního řádu. Na základě oznámení ústavu zahájil soud z úřední povinnosti řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče (§191b odst. 1 o. s. ř.), a pro toto řízení jí ustanovil opatrovníka - advokáta, kterého si stěžovatelka sama vybrala (§191b odst. 2 o. s. ř.). Poté provedl v souladu s §191b odst. 3 o. s. ř. dokazování (vyslechl stěžovatelku a její ošetřující lékařku a provedl znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie, vypracovaný znalcem MUDr. J. Z.) a usnesením rozhodl, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§191b odst. 4 o. s. ř.). Protože dle závěrů znaleckého posudku byla stěžovatelka schopna pochopit význam a smysl soudního řízení a rozhodnutí, toto usnesení doručil nejen ustanovenému opatrovníku, ale i samotné stěžovatelce spolu s písemným poučením stěžovatelky o jejích procesních právech a povinnostech. V rámci řízení o přípustnosti dalšího držení, poté, co obdržel prohlášení léčebny o dobrovolném vstupu stěžovatelky, řízení podle §103 a §104 o. s. ř. zastavil s tím, že dobrovolným vstupem odpadl důvod pro pokračování v další fázi řízení.
Postup okresního soudu v tomto řízení i jeho rozhodnutí o zastavení řízení je plně v souladu s příslušnými ustanoveními upravujícími detenční řízení i s ustálenou soudní judikaturou a nelze jej označit za svévolný či excesivní, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu.
Stejně tak Ústavní soud neshledal žádnou libovůli v rozhodování odvolacího soudu. Ten posuzoval toliko otázku, zda byly dány podmínky pro zastavení detenčního řízení. Dle názoru Ústavního soudu se s touto otázkou vypořádal ústavně konformním způsobem. Pro závěr, že dobrovolným vstupem odpadl důvod pro pokračování ve fázi řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu podle ustanovení §191d odst. 1 o. s. ř., měl dostatek podkladů (písemné prohlášení stěžovatelky o dobrovolném vstupu do léčebny ze dne 22. 4. 2008, sepsané za přítomnosti dvou svědků, které koresponduje s jejím návrhem učiněným v souvislosti s vyšetřením jejího zdravotního stavu ustanoveným znalcem) a bylo by nadbytečné provádět k prověření této otázky další dokazování. Stěžovatelka ani nezpochybňuje, že by souhlas neudělila, toliko poukazuje na pohnutku, jež ji k projevenému úkonu vedla, tj. že k souhlasu byla vedena ošetřující lékařkou, která jí sdělila, že nedobrovolným pobytem nastane jeho prodloužení. Takovou informaci, která má reálný podklad v právní úpravě detenčního řízení, nelze hodnotit jako donucující prostředek, který by mohl zpochybnit platnost uděleného souhlasu.
Ústavní soud má za to, že samotným rozhodnutím obecných soudů o zastavení detenčního řízení nebylo zasaženo do žádných stěžovatelčiných ústavních práv. Jak bylo uvedeno výše, soudy se v rámci svého rozhodování zabývaly toliko tím, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení. V žádném případě se nevyslovily k neodvolatelnosti uděleného souhlasu s umístěním ve zdravotnickém zařízení. Stěžovatelka naopak může svůj souhlas kdykoli odvolat, musí tak však učinit úkonem, adresovaným příslušné léčebně, a nikoli obecnému soudu či soudu Ústavnímu.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že soudem ustanovený opatrovník dostatečně nedbal jejích procesních práv, z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by tuto námitku uplatnila v průběhu řízení před obecnými soudy, především pak ve svém odvolání. Obecné soudy tak nedostaly příležitost, aby se důvodností uvedené námitky zabývaly a případně rozhodly o zproštění jmenovaného advokáta z funkce opatrovníka a o ustanovení opatrovníka nového. Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn důvodnost této námitky přezkoumávat.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, napadající rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části, napadající rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30 ji odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu