ECLI:CZ:US:2009:2.US.2577.09.1
sp. zn. II. ÚS 2577/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. I. T., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 55 Co 139/2009-49, ve výrocích o nákladech řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených výroků o nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 55 Co 139/2009-49, byl k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) v řízení o vypořádání společného jmění manželů výrokem I. potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ve věci samé, jímž byla žaloba na vypořádání společného jmění zamítnuta a ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 83.800 Kč. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Městský soud v Praze ve výroku ve věci samé ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba na vypořádání společného jmění manželů nebyla podána po právu, neboť byla podána po 3leté lhůtě od zániku manželství stanovené v §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl shodně podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na základě úspěchu ve věci (soud prvního stupně neshledal předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř.), avšak na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal správnou částku náhrady nákladů, neboť byla přiznána i náhrada DPH, ačkoliv advokátka žalovaného není plátce DPH, a soud prvního stupně navíc nesprávně aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení poukazuje na to, že Městský soud v Praze, aniž zkoumal majetkové poměry stěžovatelky, rozhodl o nákladech řízení pro ni likvidačním způsobem a bez možnosti podat proti výroku opravný prostředek (dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné). Soudy obou stupňů navíc při rozhodování o nákladech řízení majetkovou situaci stěžovatelky vůbec nezkoumaly. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s výrokem ve věci samé. Vyjádřila přesvědčení, že nedošlo k zániku práva podle §583 obč. zák. s tím, že současně s ústavní stížností podala ohledně řešení této otázky dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podala-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání. V daném případě vyplývá přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Je sice pravdou, že dovolání pouze proti výroku o nákladech řízení není přípustné [srov. §237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř. a contrario], avšak v situaci, kdy proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání ve věci samé, týká se rozhodnutí dovolacího soudu i těchto nákladů předchozího řízení. Zruší-li totiž dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně, má příslušný soud povinnost rozhodnout nově i o nákladech řízení podle pravidel uvedených v §142 a násl. o. s. ř. Naopak odmítne-li dovolací soud dovolání podané stěžovatelkou uplatní se pravidlo obsažené ve shora citovaném §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze v případě zvažované přípustnosti dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva (rozhodnutí odvolacího soudu), které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka má možnost podat nově ústavní stížnost a to i (nebo pouze) proti výrokům o nákladech řízení. Pokud by tedy byla ústavní stížnost třeba jen ve výrocích o nákladech řízení věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. října 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj