ECLI:CZ:US:2009:2.US.2594.08.1
sp. zn. II. ÚS 2594/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jednající JUDr. Miloslavou Sedláčkovou, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 2. 2005 č. j. 9 C 137/99-71, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 25. 1. 2006 č. j. 59 Co 270/2005-91 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 2008 č. j. 28 Cdo 1819/2006-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu okresního soudu vyplývá, že žalobce J. K. se žalobou ze dne 12. 7. 1999 domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo dle ustanovení §4a zákona č. 229/1991 Sb. (dále též zákon o půdě) rozhodnuto, že je oprávněn k uplatnění nároku u Okresního pozemkového úřadu ve Zlíně podle ustanovení §9 odst. 1 cit. zákona k zemědělským pozemkům specifikovaným v návrhu. (Okresní pozemkový úřad ve Zlíně uplatněný nárok na vydání nemovitostí neuznal a dle §4a odst. 5 zákona o půdě jej odkázal s nárokem na soud.)
Jako žalovaný byl původně žalobou označen Pozemkový fond České republiky. K návrhu žalobce Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 14. října 2004 č.j. 9 C 137/99-50 připustil záměnu účastníků na straně žalovaného a místo původně žalovaného Pozemkového fondu ČR přibral do řízení jako žalovaného Českou republiku - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2005 bylo návrhu žalobce vyhověno a rozhodnuto, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 a §4a odst. 3 zákona o půdě, a je tedy oprávněn dle ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě k uplatnění nároku k předmětným zemědělským pozemkům. Odvolací soud prvoinstanční rozsudek potvrdil a přisvědčil stanovisku soudu I. stupně, že žalobce je osobou oprávněnou, doložil okolnosti uvedené v §4a písm. c) zákona o půdě a povinnou osobou dle ustanovení §5 zákona o půdě je stát. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal naplnění důvodů dle §237 odst. 3 o.s.ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá rekapitulaci námitek tak, jak je uplatnil v dovolacím řízení, a shodně namítá, že soud prvého stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že vlastníkem pozemků je Česká republika, která je povinnou osobou ve smyslu §5 zákona o půdě, avšak neřešily, která organizační složka je příslušná za stát vystupovat v konkrétní věci. Žádné důkazy k tvrzení, že povinnou osobou je stát a organizační složkou příslušnou jednat v dané věci za stát je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, žalobce neuvedl a soudem nebyly provedeny. Předmětem dokazování soudu prvého stupně nebyla skutečnost, která právnická osoba s předmětnými pozemky hospodařila ke dni účinnosti zákona o půdě. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále stěžovatel uvádí, že v dovolání poukazoval i na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž na straně žalovaného vystupovalo Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad ČR (např. 28 Cdo 1391/2005, 28 Cdo 1351/2004). Uvádí-li proto dovolací soud, že u dovolání stěžovatele nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, mělo být takové rozhodnutí patřičně odůvodněno.
Stěžovatel rovněž namítá, že ačkoliv nemohl nijak ovlivnit dřívější rozhodování Okresního pozemkového úřadu Zlín o žádosti žalobce o uznání vlastnictví (nebyl účastníkem řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 1. 1999, kterým byl žalobce odkázán se svým nárokem na soud), nese právě stěžovatel nepříznivý důsledek rozhodnutí soudů v podobě náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel primárně spatřuje v nesplnění povinnosti soudů řádně, tj. přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se vším, co stěžovatel v řízení tvrdí, zejména jde-li evidentně o skutečnosti, které mohou výrazně ovlivnit výsledek řízení a jejichž pominutí může přivodit negativní zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti stručně zopakoval argumentaci vyjádřenou v odůvodnění rozhodnutí, podloženou jeho dosavadní judikaturou a uvedl, že pro posouzení dovolání se jednalo především o výklad a aplikaci ustanovení zákona o půdě a z tohoto hlediska není ústavní stížnost opodstatněná. (Vzhledem k tomu, že vyjádření nepřineslo nic podstatně nového s ohledem na dosavadní stav proběhlých řízení, nedoručoval Ústavní soud toto vyjádření z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem charakter odmítacího výroku stěžovateli k replice.)
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud se především neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle nějž nejsou napadená rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodněna, či se nevypořádávají s námitkami stěžovatele. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel v řízení u soudu prvého stupně neuplatňoval žádné námitky, a to ani pokud jde o status a posouzení nároku domnělé oprávněné osoby ani ohledně účasti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v daném řízení. V odvolání pouze stručně uvedl, že jako žalovaný je označen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale ve výroku je uvedeno, že žalobce je oprávněn k uplatnění nároku u Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Zlín. Pasivní legitimace je dána pravděpodobně této složce a nikoliv Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který nemůže být označen jako účastník řízení, a to nejen s ohledem na specifikaci výroku. Námitky vůči žalobci jako oprávněné osobě a jí uplatněnému nároku nevznesl. Nenamítal ani, že by předmětné nemovitosti nebyly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví státu, eventuelně, že by byly v držení právnické osoby s právní subjektivitou.
Dle názoru Ústavního soudu se odvolací soud s námitkou, navíc velmi neurčitě formulovanou, uvedenou v odvolání stěžovatele, dostatečně vypořádal, neboť objasnil, z jakých důvodů v řízení vedeném dle §4a zákona o půdě věc posuzoval, tj. zda domnělá oprávněná osoba je skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ust. §4 zákona o půdě a zda byly doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. c) téhož zákona, s tím, že účastníkem řízení je povinná osoba dle §5 zákona o půdě, přičemž bylo doloženo, že povinnou osobou je Česká republika. (Pro úplnost Ústavní soud dodává, že výrok nalézacího soudu týkající se oprávněnosti žalobce k uplatnění nároku právě u pozemkového úřadu odpovídá dikci zákona - §9 odst. 1 zákona o půdě).
Ústavní soud rovněž neshledal nedostatky v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné, protože se v dané věci nejednalo o otázku zásadního právního významu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, ale pouze, zda soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že dovolací soud se námitkami dovolatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval, přičemž dospěl k závěru, že z obsahu soudního spisu, z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; odvolacím soudem ani nebyla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem a rovněž se nejednalo o právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. (Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, nebylo řešeno postavení povinné osoby v řízení dle §4a zákona o půdě.)
Ústavní soud má zato, že z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu jasně vyplývají jeho závěry o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., a to i ve vazbě na námitky stěžovatele, týkající se účasti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v daném řízení, byť se k jeho postavení, jako organizační složky státu, podrobně nevyjádřil. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že žalobní návrh podle ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. směřuje proti povinné osobě ve smyslu ustanovení §5 cit. zákona. Stát je povinnou osobou tehdy, je-li majetek v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity. V průběhu řízení v dané věci přitom nebylo zjištěno a doloženo, že by nemovitosti, o které se jedná v tomto řízení, držela ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. právnická osoba s právní subjektivitou. (Podle údajů Katastrálního úřadu ve Zlíně předmětné pozemky nejsou zapsány v katastru nemovitostí a jedná se o parcely z nedokončeného přídělového řízení.) Dovolací soud tak neshledal v rozporu s hmotným právem, tj. s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 569/1991 Sb.) ani v rozporu s procesními ustanoveními (§92 o.s.ř. a ustanoveními zákona č. 120/2004 Sb., které umožňuje vstup státu do soudního řízení prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), výsledný právní závěr rozsudku odvolacího soudu, dle nějž soud prvého stupně ve svém usnesení ze dne l4. 10. 2004 správně připustil, aby žalovaná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových vstoupila do tohoto řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Za situace, kdy v řízení dle §4a zákona o půdě je zjišťováno, zda domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na vydání nemovitostí u příslušného pozemkového úřadu, přičemž do pravomoci soudu tu nenáleží rozhodovat o uložení povinnosti vydat této osobě nemovitost a v dané věci nebylo v řízení u nalézacího a odvolacího soudu zpochybněno postavení žalobce jako oprávněné osoby podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu ke konkrétní nemovitosti, která byla ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví státu (v řízení nebylo prokázáno, ani namítáno, že by nemovitosti z nedokončeného přídělového řízení, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí, byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví nebo držení právnické osoby s právní subjektivitou), nelze shledat právní závěry vyslovené v napadených ustanoveních jako právní závěry vybočující z mezí ústavnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V neposlední řadě Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatel má za to, že negativní dopad jím tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces se projevil v uložení povinnosti zaplatit státu náklady řízení ve výši 3 340 Kč, je opodstatněnost ústavní stížnosti v zřejmě bagatelní věci, kde chybí hrozba závažné újmy a za situace, kdy věc byla řádně projednána obecnými soudy, v podstatě vyloučena.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu