ECLI:CZ:US:2009:2.US.2635.08.1
sp. zn. II. ÚS 2635/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. S., právně zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 772/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2008 a doplněné dle výzvy k odstranění vad dne 4. 12. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 772/2008 ze dne 16. 7. 2008 bylo podle §265j tr. řádu zamítnulo dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008 sp.zn. 2 To 10/2008, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. 1 T 6/2007 a znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem znásilnění dle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trváni šesti let se zařazením do věznice s dozorem.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesprávné je již samotné usnesení státního zástupce, které nevycházelo z trestního oznámení, bylo pozměněné a dle stěžovatelova názoru došlo bez jakéhokoliv šetření ke změně právní kvalifikace skutku. Vdaném usnesení je výpověď poškozené v rozporu s výpovědí, která je uvedena v trestním oznámení. Stěžovatel také namítá, že nebyly správně provedeny důkazy, které byly zajištěny z jeho bytu, a to konkrétně, že nebyl učiněn rozbor vzorků, které policie bez dalšího zkoumání označila jako vzorky krve.
Krajský soud v Hradci Králové se podle názoru stěžovatele nezabýval závažnými fakty uvedenými v lékařské zprávě MUDr. H. V., a to že nedošlo k defloraci poškozené a došlo k pohlavnímu zneužití, nikoliv ke znásilnění, jak je uvedeno v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, v rozsudku Vrchního soudu v Praze a v usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel také poukazuje na to, že stav poškozené, který byl popisován v lékařské zprávě MUDr. V. a MUDr. G., v žádném případě nekoresponduje se spáchaným skutkem tak, jak vypovídala poškozená.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. Zaměřil se tudíž na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, zda důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily.
V daném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele (a Nejvyšší státní zástupkyně) podle §265j tr. řádu jako nedůvodné. V dovolání stěžovatel argumentoval zejména tím, že skutek měl být správně posouzen jako trestný čin pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1 tr. zákona, nikoli jako trestný čin znásilnění. Nejvyšší soud se uvedenou námitkou velmi podrobně zabýval a na str. 3 napadeného usnesení vyložil, z jakých důvodů nelze této námitce stěžovatele přisvědčit a v čem konkrétně se oba trestné činy od sebe liší. Další námitky stěžovatele posoudil dovolací soud jako jdoucí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se týkaly skutkových zjištění a hodnocení důkazů obecnými soudy podle §2 odst. 6 tr. řádu. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jež podle ustálené judikatury Ústavního soudu také mohou založit dovolací důvod dle citovaného ustanovení, Nejvyšší soud neshledal, což rovněž v napadeném usnesení řádně odůvodnil.
Na základě shora uvedených skutečností musí Ústavní soud konstatovat, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu