ECLI:CZ:US:2009:2.US.2693.09.1
sp. zn. II. ÚS 2693/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Ing. O. F., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá 237/37, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009 sp. zn. 37 Co 180/2009 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 16 C 147/92, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních ústavních práv
garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod domáhá
zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně
byla zamítnuta žaloba na vydání specifikovaných nemovitostí. Soud druhého stupně
k odvolání stěžovatelky a další žalobkyně tento rozsudek druhým napadeným
rozhodnutím potvrdil.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka podala proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož
přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Z obsahu vyžádaného dovolání vyplývá, že její argumenty se po věcné stránce shodují
s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je
povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda
jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Ústavním soudu“).
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku
k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita
vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní
stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány
veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu
nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má
princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou
samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy
ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy,
pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a
praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány
veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný
k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do
jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech
rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho
pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci
jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele
provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost
nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon
k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek,
který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů
závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle
ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel
neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může
odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní
stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však
stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že
nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním
soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek
orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na
jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním
prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno,
ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti
předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a
ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod.
V dané věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností proti rozsudku
odvolacího soudu dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst 1 písm. c) o. s. ř.
Učinila tak zřejmě z důvodu procesní opatrnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti
rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím
obecných soudů, však začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze
usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci
dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím
Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně
zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na
rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel
ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však,
jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat
a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku
nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou
novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh
nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
Stanislav Balík , v. r.
soudce zpravodaj