ECLI:CZ:US:2009:2.US.276.09.1
sp. zn. II. ÚS 276/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem se sídlem Opletalova 6, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2008 č. j. 6 To 349/2008-2220 a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 6. 2008 č. j. 1 T 24/2007- 2181c), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2008 č. j. 6 To 349/2008-2220, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele ve věci jeho návrhu na vyloučení soudce a přísedících nalézacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení. Usnesením ze dne 12. 6. 2008 č. j. 1 T 24/2007-2181c) Okresní soud v Bruntále vyslovil, že podle ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu předsedkyně senátu 1 T nalézacího soudu JUDr. Vladimíra Mašová (nyní Kikerlová) a soudci přísedící ing. Jana Kerhartová a Emil Antl nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B.
Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku příliš rigorózního přístupu obecných soudů k jeho návrhu na vyloučení soudce a přísedících, zejména restriktivním výkladem §30 odst. 1 tr. řádu, se Krajský soud v Ostravě, s přihlédnutím k čl. 10 Ústavy a k ústavní maximě podle čl. 9 odst. 2 Ústavy, se v předmětné věci ocitl mimo garantovaný rámec ochrany práv jednotlivce. V probíhajícím soudním řízení tak dochází k zásahu do práv stěžovatele, která mu jsou garantována čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a zejména pak čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádný důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
Nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat ve dvou krocích. Jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod. Z toho vyplývá, že k vyloučení těchto osob nestačí pocity jich samotných či pocity účastníků. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti uvedených osob, v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).
K samotné otázce podjatosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Krajský soud v Ostravě odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že trestní zákon striktně stanoví důvody, pro které nemůže soudce nebo přísedící z důvodu podjatosti vykonávat úkony trestního řízení. V daném případě byl důvodem k námitce podjatosti způsob provádění jednotlivých důkazů, který takovým důvodem není. Mohl by jím být pouze za situace, kdyby z prováděných důkazů bez pochybnosti vyplynulo, že předsedkyně senátu nebo přísedící postupovali vůči obžalovaným zaujatě či je krátili v jejich právu na obhajobu. Tak tomu však nebylo, a proto krajský soud považoval námitky vůči osobám předsedkyně senátu a přísedících za neopodstatněné.
Z obsahu obou napadených rozhodnutí žádný zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl, neboť se v nich dostatečným a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem obecné soudy vypořádaly s argumentací stěžovatele a řádně odůvodnily rozhodovací důvody, o něž se přesvědčení soudů, resp. výrokový výsledek jejich rozhodnutí opírá (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu