ECLI:CZ:US:2009:2.US.2778.08.1
sp. zn. II. ÚS 2778/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. L. K., zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem Husova 2, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. května 2006, č. j. 23 C 153/2005-46, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 8 Co 532/2006-69, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, č. j. 21 Cdo 3358/2007-99, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu práce v Ostravě, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Dovozuje, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38, čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 46.017 Kč, a to na základě Dohody o úhradě nákladů na odbornou praxi absolventa školy ze dne 17. května 2004, a Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa ze dne 31. května 2004, kterou uzavřel s vedlejším účastníkem. Žalovaná částka zahrnovala jednak část mzdových nákladů, které musel vynaložit na smluveného absolventa, a dále požadoval zaplacení dotace na část mzdových nákladů vzniklých zřízením společensky účelného pracovního místa. Žaloba byla zamítnuta v podstatě s odůvodněním, že žalobce sjednané smlouvy nesplnil. Krajský soud napadený rozsudek změnil jen tak, že napravil procesní pochybení soudu prvního stupně, který do výroku o zamítnutí žaloby neuvedl žalovanou částku. Dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že byl zkrácen na svých právech jednak tím, že soud nevyhověl žádosti jeho právní zástupkyně o odročení jednání, ačkoliv tato včas požádala o odročení jednání s odůvodněním, že se v době konání jednání bude zdržovat na zahraniční dovolené. Dále byl zkrácen na svých právech tím, že soud následně nevyhověl ani jeho žádosti o odročení jednání, kterou podal z toho důvodu, že byl nemocen, přičemž soudu doložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Podle jeho názoru mu tímto postupem byla soudem prvního stupně odňata možnost před soudem jednat, protože mu byla znemožněna realizace jeho procesních práv, které mu poskytuje občanský soudní řád, jako je např. účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy atd., neboť jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho zástupkyně. V této souvislosti se odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v ústavní stížnosti cituje, podle níž, brání-li účastníkovi v účasti na jednání nemoc a žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání a tento důvod náležitě doloží, lze v postupu soudu, který takové žádosti nevyhoví, spatřovat odnětí možnosti před soudem jednat. Domnívá se, že tím dále byla porušena zásada rovnosti stran. Dále poukazuje na to, že soud prvního stupně podle jeho názoru porušil i zásadu presumpce neviny, neboť nepřímo vycházel z odsuzujícího rozsudku ve věci sp. zn. 10 T 217/2005 vedené proti němu, kde mu bylo kladeno za vinu v souvislosti s výše uvedenými smlouvami podvodné jednání, ačkoliv v době rozhodování soudem prvního stupně nebyl tento rozsudek pravomocný a posléze byl stěžovatel obžaloby zproštěn.
Ústavní soud si k posouzení námitek uplatněných v ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 153/2005. Z jeho obsahu k podstatě námitek stěžovatele zjistil následující. Soud prvního stupně, ačkoliv bylo navrhováno vydání platebního rozkazu, tento nevydal a vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření podle §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ten se podrobně vyjádřil, a po té bylo nařízeno jednání, ke kterému se dostavila právní zástupkyně stěžovatele a zástupce vedlejšího účastníka. V tomto řízení bylo provedeno dokazování listinami a byla dána možnost se k provedenému dokazování vyjádřit. Na závěr tohoto jednání byla žalující strana poučena podle ustanovení §118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že nedošlo k porušení shora uvedených dohod s vedlejším účastníkem. Právní zástupkyně žalobce navrhla doplnění dokazování trestním spisem sp. zn. 10 T 217/2005 a výslechem žalobce. Poté bylo jednání odročeno na pevný termín.
Na to právní zástupkyně stěžovatele podáním ze dne 19. dubna 2006 požádala o odročení jednání s odůvodněním, že odjíždí na dovolenou do zahraničí, s tím, že jí zatím přesný termín pobytu v cizině není znám. Soud tomuto návrhu nevyhověl. Právní zástupkyně svoji žádost opakovala a uvedla, že si zájezd zakoupila dne 20. dubna 2006 a bude v zahraničí od 2. května 2006 do 9. května 2006. Dále uvedla, že její kolegyně z kanceláře ji nemohou zastoupit pro kolize s jinými jednáními a následně tato kolidující jednání i doložila. Dále uvedla, že se snažila s klientem se dohodnout, aby k jednání šel sám, ale s tím klient nesouhlasil. Soud opět nevyhověl s odůvodněním, že jednání bylo odročeno na termín, se kterým právní zástupkyně souhlasila a koupě zájezdu "last minute" nemůže být důvodem pro odročení. Na to dne 3. května 2006 byla z advokátní kanceláře právní zástupkyně odeslána žádost o odročení jednání za žalobce, která byla doložena potvrzením o jeho pracovní neschopnosti vystavené dne 2. května 2006, která byla doručena soudu faxem ještě téhož dne a následující den byla doručena v písemné podobě.
Soud prvního stupně na začátku jednání, které se konalo dne 4. května 2006, konstatoval žádosti o odročení, a poté vyhlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti žalobce a jeho právní zástupkyně, neboť žádosti o odročení jednání jsou nedůvodné. Následně provedl dokazování trestním spisem sp. zn. 10 T 217/2005 a ve věci rozhodl rozsudkem napadeným touto ústavní stížností. Žalobce proti tomuto rozsudku podal odvolání, ve kterém bylo jen obecně uvedeno, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, aniž by některá z těchto námitek byla konkretizována. Stěžovatel dále v odvolání namítl, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, když mu byla odňata možnost před soudem jednat tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pokud jde o vytýkanou vadu řízení uvedl, že z omluvy žalobce není zřejmé, že se nemohl dostavit k jednání před soudem prvního stupně a pokud jde o omluvy právní zástupkyně, ty vyhodnotil jako zcela nedůvodné, neboť šlo o zájezd realizovaný jako "last minute". Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém jednak namítl, že tím, že se nemohl v důsledku pracovní neschopnosti zúčastnit jednání před soudem prvního stupně nemohl vznést námitku správnosti a pravosti listin, které byly k důkazu čteny z trestního spisu sp. zn. 10 T 217/2005. Dále vytýkal soudu prvního stupně, že na něj v rozporu s procesními pravidly přenesl důkazní břemeno k prokázání, že dohody, na jejichž základě se domáhal plnění, splnil, ačkoliv důkazní břemeno bylo na vedlejším účastníkovi, aby prokázal, že plněny nebyly. Opětovně, tak jako v odvolání zdůraznil, že mu postupem soudu prvního stupně byla odňata možnost před soudem jednat.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Soud prvního stupně se plně odvolal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud ve svém vyjádření stručně zhodnotil obsah ústavní stížnosti a uvedl, že s námitkami zde uvedenými, které se shodovaly i s námitkami uplatněnými v odvolání, se plně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud po stručném shrnutí obsahu ústavní stížnosti rovněž zopakoval svoji argumentaci uvedenou v odůvodnění svého odmítacího usnesení. Vedlejší účastník se sice vyjádřil obsáhleji, avšak obsah jeho vyjádření neobsahuje nic, co by nebylo uvedeno v jeho vyjádření k žalobě. Opětovně poukázal na důkazy, které předložil k prokázání toho, že ze strany stěžovatele nebyly dohody, které s ním uzavřel, plněny, a proto byla žaloba nedůvodná.
Vzhledem k tomu, že žádné z vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti či důkazy, z nichž by Ústavní soud ve svém dalším rozhodování vycházel, tyto stěžovateli k případné replice nezasílal.
Zákon o Ústavním soudu, v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo, a proto Ústavní soud vyhodnotil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel v dovolání tvrdil, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých základních právech tím, že v důkazním řízení na něj v rozporu s procesními pravidly přenesl soud prvního stupně důkazní břemeno k prokázání, že dohody, na jejichž základě se domáhal plnění, splnil, ačkoliv důkazní břemeno bylo na vedlejším účastníkovi, aby prokázal, že plněny nebyly. I když tyto námitky přímo v ústavní stížnosti nezopakoval, považuje Ústavní soud za potřebné na ně reagovat. Tyto námitky jsou totiž v rozporu s obsahem spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 153/2005. Z něho vyplývá, že soud nejprve provedl obsáhlé dokazování ohledně tvrzení vedlejšího účastníka, že předmětné dohody nebyly ze strany stěžovatele splněny a teprve po tomto dokazování, na závěr jednání byla žalující strana poučena podle §118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že nedošlo k porušení shora uvedených dohod s vedlejším účastníkem, čímž soud upozornil stěžovatele v souladu se zásadami procesního postupu v civilním řízení, že po takto provedeném dokazování nemá tvrzení stěžovatele o splnění obsahu dohod za prokázané. Na tomto místě je třeba dále zmínit i to, že stěžovatel tyto námitky uplatnil až v dovolání a nikoliv v odvolání, kde setrval pouze na obecném tvrzení, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, aniž by některou z těchto námitek konkretizoval. V odvolání tedy nenamítl porušení pravidel procesu neoprávněným přenesením důkazního břemene. Ústavní soud tedy v tomto směru neshledává žádné, zejména v postupu dovolacího soudu, pochybení.
Zásadní námitkou stěžovatele je jím tvrzené odnětí možnosti jednat před soudem tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání, a to za situace, kdy doložil, že je v pracovní neschopnosti a že nebylo vyhověno žádosti jeho právní zástupkyni o odročení jednání z důvodu jejího pobytu v cizině v době konání soudního jednání. Ústavní soud se v minulosti ve svých rozhodnutích problematikou odročování jednání k žádosti účastníka řízení nebo jeho právního zástupce již vícekrát zabýval. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jímž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky vázána). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 83/96).
Proto je nutno každý jednotlivý případ posuzovat samostatně a žádost o odročení jednání, ať už pro důvody na straně účastníka řízení nebo jeho právního zástupce, hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. V tomto konkrétním případě dospěly obecné soudy k závěru, že jednání stěžovatele a jeho právního zástupce při žádosti o odročení jednání mělo obstrukční rysy. Tento závěr obecných soudů nenese s ohledem na okolnosti souzeného případu prvky libovůle či svévole. Soudy se zabývaly a nutno říci, že velmi zodpovědně, zda jsou v daném případě splněny důvody pro odročení jednání. Pokud jde o důvody na straně právní zástupkyně, závažné důvody pro odročení neshledaly, neboť termín jednání byl stanoven v přítomnosti právní zástupkyně na určitý termín a ta s tímto termínem souhlasila. Pokud si pak dodatečně zakoupila zájezd "last minut" činila tak v době, kdy jednání bylo již nařízeno, a proto bylo na ní, aby si své profesní povinnosti zařídila tak, aby byly bez zbytku splněny.
Stěžovatel sám požádal o odročení jednání z důvodů nemoci až poté, co neuspěla jeho právní zástupkyně s opakovanými žádostmi o odročení jednání z důvodů zahraniční dovolené. Stěžovatel v době, kdy žádal o vystavení dokladu o pracovní neschopnosti věděl, že je nařízeno jednání, a pokud chtěl realizovat své právo na účast u tohoto jednání, měl buď žádat lékaře o povolení k účasti na jednání a nebo o potvrzení, že jeho zdravotní stav je tak vážný, že se k jednání soudu nemůže dostavit. Pokud takto nepostupoval, nelze než souhlasit se závěry obecných soudů, že jeho jednání mělo prvky obstrukčního jednání a že mu nešlo o nic jiného, než dosáhnout odročení jednání za každou cenu. Z hlediska zásahu do práva účasti na jednání nelze přehlédnout, že se jednalo o druhé jednání před soudem prvního stupně, na které pak navazovalo jednání u odvolacího soudu. Stěžovatel tedy měl možnost své právo účasti na jednání u soudu realizovat již při prvním jednání, kde se prováděly klíčové důkazy a následně pak i u odvolacího řízení. Žádného z těchto jednání se však nezúčastnil.
Ústavní soud na tomto místě odkazuje na svůj nález sp. zn. II. ÚS 68/97, ve kterém uvedl: "Zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) se proto nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), který, ač řádně a zavčas (§115 odst. 2 o. s. ř) o jednání obecného soudu (jiného orgánu veřejné moci) vyrozuměn, toto jednání zmeškal, a to pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení zastoupením podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá." Závěry tohoto nálezu dopadají i na tento případ a Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu