ECLI:CZ:US:2009:2.US.279.05.1
sp. zn. II. ÚS 279/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců a Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky F. V., zastoupené JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem, se sídlem Třebízského 32, 770 08 Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, č. j. 28 Cdo 2279/2005-304, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2005, 56 Co 254/2004-250, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. července 2002, č. j. 23 C 511/95-209, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14. dubna 2004, č. j. 23 C 511/95-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. července 2002, č. j. 23 C 511/95-209, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. dubna 2004, č. j. 23 C 511/95-232, zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky), jíž se domáhala vydání rozsudku, kterým měla být žalovaným (manželé K.) uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě (dále jen "předmětné nemovitosti"). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že poté, co stěžovatelka spolu se svým nyní již zemřelým manželem, byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku, byly předmětné nemovitosti převedeny do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných. Následně po zrušení odsuzujících trestních rozhodnutí žalobkyně vyzvala oba žalované k vydání předmětných nemovitostí s tím, že tyto nemovitosti nabyli od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), neboť má státní občanství České republiky a v rozhodném období předmětné nemovitosti přešly na stát podle §453a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl však k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť nebylo prokázáno, že předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 56 Co 254/2004-250, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Ve shodě se soudem prvního stupně zaujal názor, že žalovaní nenabyli předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění či v rozporu s tehdy platnými předpisy; postavení osob povinných proto nemají. Podle odvolacího soudu nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích postihuje ty případy, kdy k nabytí věci od státu fyzickou osobou došlo díky porušení tehdy platných právních předpisů. K tomu vyslovil, že k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů by došlo, jestliže nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a o zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích lze uvažovat i tehdy, jestliže při prodeji věci nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. Konstatoval, že pokud žalovaná byla pracovnicí nadřízeného orgánu a současně orgánu, který vykonával prozatímní správu národního majetku, nejedná se o postup, který zvolily státní orgány při převodu správy národního majetku, zakládající rozpor s tehdy platnými právními předpisy a jeho důsledkem nebylo ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů. Ohledně ceny převáděného rodinného domu dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní nenabyli předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy ani nebyli protiprávně zvýhodněni, neboť výše rozdílu mezi cenou určenou v kupní smlouvě ze dne 9. dubna 1984 (101.628,70 Kč) a cenou, jakou byla nemovitost ohodnocena Ústavem soudního inženýrství v Brně dne 19. července 2001 činí 3.558,30 Kč. Tento rozdíl je tedy tak nepatrný, že nezakládá protiprávní zvýhodnění žalovaných. Odvolací soud protiprávní zvýhodnění neshledal ani ve skutečnosti, že při prodeji předmětné nemovitosti byla dána přednost žalovaným před dalším uchazečem, který o koupi rodinného domu písemně projevil zájem dne 18. července 1983. Zde poznamenal, že se jednalo o osobu, která s ohledem na věk a zdravotní omezení nebyla schopna zajistit vlastními silami běžnou údržbu rodinného domu. Též vyslovil, že protiprávní zvýhodnění nelze spatřovat ani v tom, že žalovaní po získání nemovitosti odevzdali byt, který do té doby užívali, neboť jejich bytová potřeba byla zajištěna vlastnictvím rodinného domu. Dále dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo právo užívání pozemků spolu s plotem a porosty na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 16. srpna 1990. Žalovaní tedy nabyli pozemky mimo rozhodné období.
Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, č. j. 28 Cdo 2279/2005-304, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal v napadené věci otázku zásadního právního významu. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na zjištěních, které učinil už soud prvního stupně a z nich vyplývajícího právního hodnocení, zda byly naplněny podmínky §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolací soud vyslovil, že nemá důvodů odchýlit se od dnes již ustálené rozhodovací praxe, kterou kopíruje i dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Odkázal proto na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že tímto rozsudkem byly vypořádány i námitky (opakovaně uplatněné v dovolání) nesoucí se k údajnému nesouladu s tehdy platnými předpisy.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu, konkrétně pak porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatelka zpochybňuje především závěry soudů o tom, že žalovaní nebyli při koupi předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni. V tomto směru podává vlastní názor na posouzení uvedené otázky. Protiprávní zvýhodnění žalovaných spatřuje přitom v několika bodech: 1. nedodržení posloupnosti žádostí o nabytí předmětných nemovitostí, neboť žalovaní byli upřednostněni před jiným uchazečem, 2. uzavření smlouvy v rozporu s tehdy platnými předpisy, když po žalovaných nebylo požadováno zaplacení vedlejších staveb, porostů, stavebního materiálu apod., ale bylo jim umožněno bezplatné užívání těchto staveb. Konstatoval, že pokud by se postupovalo podle platných předpisů, musela by být výsledná kupní cena podstatně jiná. Žádný předpis neumožňoval, aby stát někomu založil oprávnění okupovat jeho majetek bezplatně.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka své argumenty odůvodňuje pouze tvrzením, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy způsobem pro stěžovatelku nevýhodným. To však ve světle judikatury Ústavního soudu nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Zdůraznil, že Krajský soud v Ostravě se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatelky, věnoval náležitou pozornost provedení důkazů a jejich vyhodnocení.
Okresní soud v Ostravě se práva na vyjádření k ústavní stížnosti vzdal.
Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků a doplnění ústavní stížnosti, které ústavní soud obdržel po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, rozšířil petit ústavní stížnosti i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, č. j. 28 Cdo 2279/2005-304. V replice pak vyjádřil nesouhlas s argumentací Krajského soudu v Ostravě. Dále uvádí, že důvodem ústavní stížnosti byla absence vypořádání se s tvrzeními stěžovatelky učiněnými ke kritériím stanoveným zákonem. Ve svém důsledku zpochybňuje postup soudů při hodnocení důkazů (soudy nezkoumaly vliv tvrzení stěžovatelky na objektivní hodnocení situace).
III.
Stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu. V době podání ústavní stížnosti však nebyla rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce souběhu podání dovolání a ústavní stížnosti zcela ustálena. Přestože se v současnosti již plně prosadil názor, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je ústavní stížnost třeba odmítnout pro předčasnost (nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků), vyčkal Ústavní soud v tomto případě až do rozhodnutí dovolacího soudu, neboť nechtěl po vyřešení zmiňované problematiky a uplynutí delšího časového úseku odmítat ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Pouze na okraj lze ovšem vyjádřit podiv nad tím, že vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým se dovolání stěžovatelky odmítá pro nepřípustnost trvalo Nejvyššímu soudu více než 3,5 roku.
K vlastnímu posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a stěžovatelka si je toho vědoma, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V dané věci stěžovatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné obecnými soudy (zejména pak soudem odvolacím). Celá ústavní stížnost tak vyznívá jako polemika se závěry, které vyslovily obecné soudy ve svých rozhodnutích, aniž by však argumentace stěžovatelky byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K tomu však Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatelka v prvé řadě namítá skutečnost, že podle jejího názoru byli žalovaní při koupi předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni. Nastolenými otázkami se podrobně zabýval již odvolací soud a byly následně podrobeny přezkumu i ze strany Nejvyššího soudu. Žádný ze soudů neshledal porušení tehdy platných právních předpisů a protiprávní zvýhodnění žalovaných. Stěžovatelka se předkládáním svých náhledů na danou věc snaží dát uvedené problematice ústavní rozměr. Ta jej však nedosahuje, neboť se neustále jedná o zpochybňování podústavního práva (otázka protiprávního zvýhodnění žalovaných v důsledku upřednostnění žalovaných před jiným uchazečem a neuzavření smlouvy v souladu s tehdy platnými předpisy). Pokud by Ústavní soud přistoupil na argumentaci stěžovatelky, nutně by tím zasáhl do kompetence obecných soudů, která spočívá právě ve výkladu podústavních právních předpisů. K vlastnímu rozhodnutí odvolacího soudu lze říci tolik, že je podrobně a logicky zdůvodněno, vypořádává se s všemi otázkami stěžovatelky a jeho závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť je odůvodněno stručněji, v podstatě vychází z konstantní judikatury k dané problematice. K jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Proto není namístě přistoupit ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Pokud stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti namítala způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími tvrzeními, dovoluje si Ústavní soud podotknout, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (tedy i volné hodnocení tvrzení účastníka řízení), která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy a tvrzení v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Uvedené platí i pro vypořádání se soudů s námitkami stěžovatelky. Zde je možné podotknout, že není povinností obecných soudů řešit úplně každou námitku či argument, kterou účastník řízení přednese. Opačný závěr by vedl k neúměrnému prodlužování řízení a zatěžování soudů mnohdy zcela irelevantními námitkami. V dané věci byla skutková zjištění natolik dostačující, aby vedla obecné soudy k závěru o tom, že žalovaní při koupi předmětných nemovitostí nebyli protiprávně zvýhodněni. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ani práva na obhajobu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu