ECLI:CZ:US:2009:2.US.2818.08.1
sp. zn. II. ÚS 2818/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. O., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Loučkem, advokátem se sídlem Louny, Pod Nemocnicí 2381, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2008 ve věci sp. zn. 20 Cdo 701/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikované soudní rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen měl být současně i čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání dle ustanovení §104 odst. 2 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel nezískal ve stanovené lhůtě právní zastoupení advokátem pro řízení před dovolacím soudem.
V ústavní stížnosti rekapituluje stěžovatel genezi své právní věci, přičemž v prvé řadě poukazuje na všeobecnou neochotu oslovovaných advokátů převzít právní zastoupení v předmětné věci, včetně odmítavého postoje obecných soudů osvobodit stěžovatele od soudních poplatků s poukazem na zjevnou bezúspěšnost jeho podání a včetně konsekventního odmítání ustanovit stěžovateli právního zástupce ex officio.
Dne 19. 12. 2007 byla rozhodnutím České advokátní komory stěžovateli určena advokátka, která na základě svého určení vypracovala "Právní rozbor dovolání L. O. ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 22 Nc 5024/2005", ve kterém konstatuje jednak nepřípustnost stěžovatelova dovolání ze dne 2. 7. 2007, jednak nemožnost změny dovolání pro uplynutí lhůty k provedení této změny pro případ, kdyby toto dovolání přípustné bylo. Poté určená advokátka plnou moc stěžovateli vypověděla, a to na základě rozhodnutí České advokátní komory o zrušení určení advokáta, ve kterém bylo stěžovateli sděleno, že mu další advokát v téže věci určen nebude.
Stěžovatel se tak ocitl bez právního zastoupení, v důsledku čehož bylo napadeným usnesením dovolací řízení zastaveno.
V této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, dle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení, což je nezbytné pro zachování principu rovnosti účastníků v jejich procesním postavení a možnostech, judikaturou Evropského soudu pro lidská práva označovaném jako "rovnost zbraní" např. ve smyslu rozhodnutí Delcourt proti Belgii.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá rubrikované usnesení Nejvyššího soudu, obsahově však v podstatě brojí proti postupu České advokátní komory, výslovně potom proti postupu určené advokátky JUDr. L. M.
Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, a proto nemohl v duchu zásady iudex ne eat ultra petita partium než posoudit projednávané podání jako zjevně neopodstatněné, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá námitky, jež by směřovaly přímo proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
Jinými slovy, stěžovatel de facto nezpochybňuje správnost (ústavnost) napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž brojí proti celému komplexu postupů - České advokátní komory, jednotlivých oslovených advokátů a obecných soudů, jež rozhodovaly ve stěžovatelově právní věci - předcházejících vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel nicméně vytýkaný postup v petitu své ústavní stížnosti nezohledňuje, neboť napadá toliko rubrikované usnesení Nejvyššího soudu.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu přitom představuje výsledek ústavně konformní interpretace aplikovaných právních norem, kterým nebylo, a v kontextu projednávané věci ani nemohlo být, zasaženo stěžovatelovo základní právo ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
Současně je nutno zdůraznit, že vytýkaný postup příslušných advokátů, respektive České advokátní komory, není přičitatelný orgánu veřejné moci, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno. Stěžovatelova argumentace obsažená v posuzovaném podání je tak z povahy věci zjevně neopodstatněná.
Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že odmítací výrok neměl v projednávané věci alternativu, neboť i v případě rozšíření petitu ústavní stížnosti ve smyslu jeho doplnění o tvrzený jiný zásah orgánu veřejné moci by byl Ústavní soud nucen stěžovatelovo podání odmítnout, tentokrát z důvodu nepřípustnosti reflektující nedodržení principu subsidiarity ústavní stížnosti, případně pro nedodržení lhůty ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu