ECLI:CZ:US:2009:2.US.2835.08.1
sp. zn. II. ÚS 2835/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem, se sídlem Hybernská 9, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. října 2007 č. j. 12 Nc 115/2006-265 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2008 č. j. 25 Co 210/2008-490, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. října 2007 č. j. 12 Nc 115/2006-265 byl nezletilý M. R. svěřen do výchovy matky, a že otec (stěžovatel) byl povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 4.000 Kč měsíčně k rukám matky. Dále pak rozhodl prvoinstanční soud o svěření nezletilého do výchovy matky pro dobu po rozvodu a uložil povinnost otci (stěžovateli) přispívat na výživu nezletilého částkou 4.000 Kč měsíčně. Dle rozsudku byl otec oprávněn stýkat se s nezletilým synem M. v době do i po rozvodu každý sudý týden ve školním roce vždy od čtvrtka 11.00 hod. do neděle 18.00 hod. s tím, že otec nezletilého převezme ve školce nebo v místě bydliště matky ve stanovenou dobu a nezletilého předá matce ve stanovenou dobu v místě jejího bydliště; o prázdninách v měsíci červenci a srpnu pak byl otec oprávněn stýkat se se svým nezletilým synem od 11.00 hod. 14.7. do 28.7. do 18 hod. a od 11.00 hod. 14.8. do 28.8. 18.00 hod. tak, že otec nezletilého převezme v místě bydliště matky a předá matce po ukončení styku v místě bydliště matky. Matce byla uložena povinnost nezletilého na styk s otcem připravit. Prvoinstanční soud rovněž stanovil nad výchovou nezletilého dohled.
Proti rozsudku podal otec nezletilého M. R. (stěžovatel) odvolání, které zdůvodnil zejména tím, že prvoinstanční soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům. Namítal zejména, že má lepší schopnosti a možnosti vychovávat nezletilého syna M. než matka, a že důkazy, které to prokazují, soud nezohlednil. Dále pak brojil proti hodnocení znaleckého posudku PhDr. V. S., kde podle stěžovatele soud bez dalšího převzal její názor o lepších výchovných schopnostech matky. Krajský soud poměrně rozsáhle doplnil dokazování a rozsudek prvoinstančního soudu změnil ve výroku o výživném.
Stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnost zejména tím, že nebyly dostatečně provedeny jím navrhnuté důkazy a dále pak vytýká nedostatečné zdůvodnění proč určité důkazy byly provedeny a jiné nikoli. Uvádí mimo jiné, že původně byl předběžnou úpravou svěřen nezletilý do střídavé výchovy obou rodičů, která pak přestala vyhovovat, neboť nezletilý odmítal po uplynutí doby, kterou měl být ve výchově otce, přejít zpět do výchovy matky. Stěžovatel dále pak dovozuje, že ze znaleckého posudku PhDr. S. jednoznačně vyplývá, že matka nezletilého M. ovlivňuje. Soud měl mimo jiné také vyslechnout znalce, nejen provádět důkazy vlastním posudkem, který nebyl aktualizován atd.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud Praha - západ a Krajský soud v Praze a vedlejší účastnici J. R. (matku nezletilého), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Praha - západ odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění obsažené v obou napadených rozsudcích.
Krajský soud v Praze se k stížnosti vyjádřil s tím, že stěžovatel polemizuje pouze se skutkovými závěry obecných soudů, které učinily na základě provedeného dokazování, které považuje za neúplné a skutkové závěry za nesprávné. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím provedly obecné soudy rozsáhlé dokazování, kdy důkazy byly hodnoceny podle pravidel §132 o. s. ř., v souladu s pravidly formální logiky. Skutkový závěr, z něhož bylo při právním posuzování věci vycházeno, je podepřen širokou řadou vzájemně se podporujících a souladných důkazů, které byly v odůvodněních hodnoceny. Krajský soud v Praze dále uvádí, že skutkový závěr je také potvrzován i chováním a postoji rodičů (zejména otce) v průběhu poměrně dlouhou dobu trvajícího soudního řízení (viz způsob realizace styku otce s nezletilým). Závěry znaleckého posudku jsou s tím naprosto v souladu, proto nebyla potřeba dokazování doplňovat, neboť byl zjištěn stav v době rozhodování odvolacího soudu.
Vedlejší účastnice J. R. (matka nezletilého) se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníků, aby na ně mohl reagovat, což však neučinil.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva a skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Ze spisu, který Ústavní soud podrobně prostudoval, i z vlastních odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývají žádné rozpory, které by byly možné obecným soudům vytknout; v souladu se zájmem nezletilého bylo rozhodnuto o konečném řešení jeho výchovného prostředí a do nejistých a zjitřených vztahů byl vnesen prvek jistoty; neúnosný stav tak nebyl dále prodlužován. Stěžovatel podotýká, že v rámci předběžného opatření byla stanovena střídavá výchova, již však nedodává, že on sám toto předběžné opatření nerespektoval (viz spis a důkazy ohledně způsobu realizace styku otce s nezletilým); stěžovatel rovněž neuvádí, že v souvislosti se spory o výchovu nezletilého byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 16 T 280/2007 ze dne 27. 3. 2008 uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody, když neoprávněně vnikl do garáže domu rodičů matky nezletilého M., kde vzal syna M. (podrobněji viz spis).
Obecný soud tak byl nucen volit mezi dvěmi variantami v případě, kdy ani jedna z nich nebyla zcela vyhovující; v zájmu dítěte volil variantu, která je pro dítě nejpříznivější, což také dostatečně zdůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti navíc podotýká, že platná právní úprava v souladu se zásadou clausula rebus sic stantibus umožňuje účastníkům řízení v případě změny okolností požádat obecný soud o novou úpravu styků s nezletilým a i z tohoto hlediska je třeba zásah Ústavního soudu do rozhodnutí vycházejícího ze skutkového stavu zjištěného před delší dobou považovat za zcela výjimečný.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu