ECLI:CZ:US:2009:2.US.2843.09.1
sp. zn. II. ÚS 2843/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, č. j. 22 Cdo 351/2008-100, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2007, č. j. 6 Co 1547/2007-75, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. března 2007, č. j. 6 C 1/2007-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 6 C 1/2007-38, zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) na odstranění stavby stojící na sousedním pozemku a blíže specifikované ve výroku I. a rozhodl o nákladech řízení. Hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že žalobce, který požadoval odstranění stavby zejména pro rozpor se stavebně-právními předpisy (stavební úřad jej pominul jako účastníka řízení), není k podání žaloby na odstranění stavby aktivně legitimován. Pokud tvrdil, že jej stavba jako vlastníka sousední nemovitosti obtěžuje ve smyslu §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neuvedl pro toto tvrzení žádné důkazy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 6 Co 1547/2007-75, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že podle §127 odst. 1 obč. zák. se lze žalobou domáhat pouze uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení. Ochrana podle tohoto ustanovení nesměřuje k tomu, aby žalovanému byla uložena konkrétní opatření něco pozitivního konat (např. odstranit stavbu). Soud je oprávněn rozhodnout o odstranění stavby pouze v případě, že stavebník nemá způsobilý občanskoprávní titul podle §135c obč. zák. (stavba na cizím pozemku); (pozn.: v napadeném rozsudku je nesprávně uveden §135c o. s. ř.). O takový případ se však v dané věci nejedná.
Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, č. j. 22 Cdo 351/2008-100, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu věc, v níž by byla řešena otázka zásadního právního významu. Dovolací soud s odkazem na existující judikaturu zdůraznil, že žalobce se v rámci ochrany proti imisím může domáhat jen vydání rozsudku, jímž žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet jednání, avšak nelze mu uložit povinnost něco pozitivního konat. Žalobce dále v průběhu řízení netvrdil a ani v řízení nevyšlo najevo, že by tu byly skutečnosti, podle kterých by byl vážně ohrožen hrozící škodou ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na spravedlivé projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem, práva na ochranu vlastnictví, na účinné právní prostředky nápravy, jakož i porušení práva na pokojné užívání svého majetku. Stěžovatel konkrétně uvádí čl. 1, 2, 3, 4, 7, 11, 17 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. l, 13, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě spolu s články 3, 10, 90 a 95 Ústavy České republiky. Pochybení spatřuje v prvé řadě v tom, že jej soud prvního stupně za stavu, kdy bylo zřejmé, čeho se domáhá, ani obecně nepoučil ve smyslu §43 odst. l o. s. ř., jak je třeba žalobu formulovat a tuto žalobu zamítl pro nesplnění procesních náležitostí, čímž porušil svoji poučovací povinnost. Právo stěžovatele na spravedlivé projednání jeho záležitosti soudem bylo pak porušeno tím, že odvolací soud přehlédl, že "§135c o. s. ř.", na kterém postavil své rozhodnutí, neexistuje, a že uplatněný nárok vyplývá z ustanovení hmotného práva, uvedených mimo jiné v §4, §5, §127 a §417 odst. 2 obč. zák. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ze znění §127 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že se lze žalobou domáhat jen uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení a ochrana podle tohoto ustanovení nesměřuje k tomu, aby žalovanému byla uložena konkrétní opatření, a proto soudy proto nemohou ukládat povinnost něco pozitivního konat. Odvolací soud však dle názoru stěžovatele zcela přehlédl, že uložení povinnosti něco konat, došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, jak je tomu v projednávaném případě, umožňuje soudu §4 a §5 obč. zák. spolu s §130 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Ústavně zaručená práva byla tedy mimo jiné porušena tím, že obecné soudy odepřely stěžovateli soudní ochranu proti zřejmému zásahu do pokojného stavu, spočívajícího ve svévolném provádění již existující rozestavěné nepovolené stavby na sousedním pozemku, a s tím souvisejícím obtěžováním stěžovatele hlukem, prachem, kouřem, plyny, pachy, stíněním a vibracemi, a ohrožením jeho práv, které se v souladu s §5 obč. zák. domáhal podanou žalobou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele, přestože v ústavní stížnosti vyjmenovává celou řadu ustanovení Listiny a Úmluvy, která měla být porušena, je velice stručná (některé články Listiny či Úmluvy vůbec nekonkretizuje a omezuje pouze na jejich označení) a v podstatě se zaměřuje na polemiku s použitým výkladem podústavních norem. Zdůrazňuje přitom, že jeho požadavek na odstranění stavby se opírá o zákonná ustanovení (§4, §5, §127, §417 odst. 2 obč. zák. a §130 odst. 2 stavebního zákona), takže zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní legitimace nebylo na místě. Ačkoliv Ústavní soud není další instancí v systému obecných soudů, jak bylo naznačeno výše a nenáleží mu přehodnocovat právní závěry obecných soudů, považuje v této věci za nutné podotknout, že stěžovateli jako vlastníku nemovitosti náleží k ochraně především vlastnická žaloba, jejíž hmotně-právní základ představuje §126, §127, popř. 135c obč. zák. Stěžovatel ovšem vychází z mylného přesvědčení, že takovým hmotně-právním základem může být i §4 a §5 obč. zák. ve spojení s §130 odst. 2 stavebního zákona. Ustanovení §4 obč. zák. obecně zakládá pravomoc soudu poskytovat ochranu subjektivním občanským právům v případě jejich ohrožení nebo porušení. Toto ustanovení však v žádném případě není hmotně-právním základem pro podání žaloby na ochranu vlastnictví. Takový základ pak nepředstavuje ani §5 obč. zák. Citované ustanovení toliko a zcela výjimečně svěřuje rozhodování v občanskoprávních věcech do pravomoci orgánů státní správy, přičemž právní ochrana poskytovaná na základě tohoto ustanovení je pouze předběžná. Rovněž procesní postup na základě tohoto ustanovení není upraven v občanském soudním řádu, nýbrž ve správním řádu. Pokud tedy stěžovatel chtěl řešit zásah do pokojného stavu na základě §5 obč. zák., měl se obrátit na příslušný orgán státní správy (např. obecní úřad). Konečně §130 odst. 2 stavebního zákona řeší rozhodování soudu v případě tzv. neoprávněné stavby, tj. stavby postavené na cizím pozemku. O tento případ se však v dané věci nejedná, a proto se stěžovatel tohoto ustanovení nemůže dovolávat. Jestliže zvolil způsob ochrany vlastnického práva soudní cestou, pak jediný prostředek ochrany před zásahy do vlastnického práva představuje právě vlastnická žaloba podaná podle §127 obč. zák., popř. postup podle §135c obč. zák., což se však daného případu netýká (nejedná se o stavbu na cizím pozemku). V této souvislosti je ovšem třeba poukázat na to, že žalobou podle §127 obč. zák. se nelze domáhat odstranění stavby, což vyplývá i odkazů na předchozí judikaturu, jak učinil Nejvyšší soud. Ohledně aplikace §417 obč. zák. pak soudy konstatovaly, že stěžovatel netvrdil a neprokázal, že by byl vážně ohrožen hrozící škodou. V tomto směru tedy stěžovatel nesplnil svoji procesní povinnost, takže se nyní nemůže domáhat nápravy cestou ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel namítal, že jej soud nedostatečně poučil ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř., jak žalobu formulovat, je třeba si uvědomit, že tato poučovací povinnost, resp. výzva k opravě nebo doplnění podání, se použije pouze v případě, kdy je podání neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité. Skutečnost, že podání není v souladu s hmotným právem, jak tomu bylo v daném případě, není vadou podání, a proto v tomto směru Ústavní soud pochybení soudu prvního stupně neshledává. Žaloba totiž nebyla odmítnuta podle §43 odst. 2 o. s. ř. pro formální vady podání, nýbrž byla soudy věcně projednána a zamítnuta proto, že stěžovatel nedostál svému důkaznímu břemenu (neprokázal důvody pro aplikaci §127 popř. §417 obč. zák.), resp. nebyl k podání žaloby na základě §135c obč. zák. vůbec aktivně legitimován.
Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě).
Ústavní soud neshledal v řízení ani porušení čl. 13 Úmluvy (právo na účinné opravné prostředky), neboť stěžovatel všechny procesní prostředky (odvolání i dovolání), které mu zákon poskytuje, využil a bylo o nich v souladu s procesními pravidly rozhodnuto. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na účinné opravné prostředky neznamená právo na vítězství ve sporu.
Ohledně namítaného porušení čl. 7 (nedotknutelnost osoby a soukromí) a čl. 17 Listiny (svoboda projevu a právo na informace) není Ústavnímu soudu zřejmé, proč jimi stěžovatel argumentuje, neboť k projednávané věci se vůbec nevztahují a není jasné, čím by mělo k jejich porušení v daném občanskoprávním řízení dojít. To stejné platí i pro namítané porušení čl. 17 (zákaz zneužití práv) a čl. 18 Úmluvy (ohraničení možnosti omezení práv).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu