ECLI:CZ:US:2009:2.US.2874.08.1
sp. zn. II. ÚS 2874/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti NET spol. s r.o., sídlem Brno, Čechyňská 23, zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem Kyjov, Svatoborská 363, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007 ve věci sp. zn. 35/23 Cm 101/98 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2007 ve věci sp. zn. 2 Cmo 263/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti navrhuje stěžovatelka zrušení rubrikovaných rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem rozhodoval krajský soud o žalobě společnosti AGRO KVASNICE, spol. s r.o. v likvidaci (dále jen "žalobkyně") proti stěžovatelce, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 967.761,60 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala nesplacenou část kupní ceny, jež měla být uhrazena po dodání zboží na základě faktury zaslané stěžovatelce. Bankovní spojení na předmětné faktuře bylo ovšem chybné, v důsledku čehož byla tato část kupní ceny připsána na účet, který nebyl účtem žalobkyně.
Stěžovatelka po doručení žaloby podala vzájemný návrh, neboť jí byla chybným uvedením bankovního spojení na faktuře ze strany žalobkyně způsobena škoda. Neuhrazenou část kupní ceny si stěžovatelka započetla proti svému nároku na náhradu škody, pročež započtením pohledávka žalobkyně dle mínění stěžovatelky zanikla.
Krajský soud, poté co mu odvolací soud dvakrát vrátil věc k dalšímu řízení, žalobě rubrikovaným rozsudkem vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že faktura, kterou stěžovatelka obdržela, byla falsifikát nemající původ u žalobkyně. Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka uznala svůj závazek, neboť druhou polovinu kupní ceny uhradila třemi dílčími platbami ve prospěch účtu žalobkyně. Prvostupňové rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci. Následné odvolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2008 ve věci sp. zn. 32 Cdo 1645/2008.
Obecným soudům stěžovatelka v prvé řadě vytýká, že se nedostatečně vypořádaly s argumentací týkající se jejího vzájemného návrhu a o tomto vzájemném návrhu ani nerozhodly. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalobkyně odpovídá za škodu, kterou jí způsobila, když uvedla na faktuře chybné bankovní spojení. Přitom poukazuje na fakt, že v samotném žalobním návrhu žalobkyně uvádí, že předmětnou fakturu stěžovatelce zaslala a že na této faktuře je uvedeno zcela jiné bankovní spojení, než které náleželo žalobkyni.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že stěžovatelka zaplacením tří dílčích plateb uznala svůj závazek ve smyslu §323 a §407 odst. 3 obchodního zákoníku. Takový závěr odporuje dle stěžovatelky obsahu jejího přípisu ze dne 2. 4. 1996, z nějž je zřejmé, že polovina kupní ceny byla na základě obdržené faktury již zaplacena (byť ve prospěch špatného účtu) a nemá tedy v úmyslu platit tuto částku podruhé.
Napadená rozhodnutí obecných soudů tak podle názoru stěžovatelky vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, čímž mělo dojít k porušení výše uvedených základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR; není součástí soustavy obecných soudů, a není jim instančně nadřazen. Není tedy povolán k zásahu do rozhodovací praxe obecných soudů, a to ani v případě, kdy došlo k porušení podústavního práva. K zásahu je oprávněn teprve tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka se domnívá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, ale námitky, které ve svém podání uplatňuje, představují především nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů přitom bez dalšího neopravňuje Ústavní soud ke kasaci napadených rozhodnutí.
Z tohoto úhlu pohledu přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelce není možno přisvědčit, že by obecné soudy nerozhodly o jejím vzájemném návrhu, respektive že by se nevypořádaly s její argumentací, kterou v tomto návrhu předestřela. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že vrchní soud (svým v pořadí druhým) usnesením ze dne 15. 12. 2006 ve věci sp. zn. 2 Cmo 422/2006 vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení právě pro to, že soud nebral v potaz obranu žalované ve smyslu §97 a §98 občanského soudního řádu. Napadeným usnesením poté vrchní soud již tuto vadu řízení neshledal; ke stejnému závěru dospěl v odmítacím usnesení i dovolací soud. Na tomto místě tak stačí připomenout, že vzájemný návrh stěžovatelky bylo třeba posuzovat toliko jako obranu proti návrhu žalobkyně ve smyslu §98 občanského soudního řádu, pročež nebylo třeba zvláštního výroku, kterým by soud vzájemný návrh stěžovatelky zamítl, neboť o jejím vzájemném návrhu bylo rozhodnuto výrokem, kterým krajský soud projednávané žalobě vyhověl.
Pokud se jedná o otázku uznání závazku ve smyslu §323 ve spojení s §407 odst. 3 obchodního zákoníku, Ústavní soud konstatuje, že touto otázkou se zabývaly soudy nejen v napadených rozhodnutích, ale taktéž soud nejvyšší. V projednávané věci by tak byl Ústavní soud stavěn do role další odvolací instance, tedy do role, jež mu nepřísluší. Ústavní soud proto toliko uvádí, že odůvodnění napadených usnesení jsou v tomto ohledu prosta znaků libovůle a je možno je považovat za ústavně konformní, nevybočující z rámce stávajícího právního výkladu.
Za projev libovůle Ústavní soud nepovažuje aplikaci vyvratitelné právní domněnky, na základě které dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatelka uznala existenci předmětného závazku jako celku.
Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v tvrzení, že žalobkyně uznala zaslání faktury s chybným bankovním spojením již ve svém žalobním návrhu. Z žalobního návrhu totiž pouze vyplývá, že stěžovatelka plnila na fakturu s jiným číslem účtu, než je uveden na faktuře založené u žalobkyně (viz č.l. 1).
Pouze nad rámec Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy bylo orgány činnými v trestním řízení trestní stíhání odloženo, neboť pachatel trestného činu nebyl zjištěn a nebyla prokázána souvislost mezi pachatelem trestného činu a žalobkyní, nelze závěry obecných soudů učiněné k této otázce v řízení civilním považovat za ústavně nonkonformní.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor obecných soudů nevybočil z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je srozumitelné a ústavně konformní. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud odmítl, neboť pro něj neshledal důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu