ECLI:CZ:US:2009:2.US.2901.08.1
sp. zn. II. ÚS 2901/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. A. Z., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1107/2008, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2008 sp. zn. 8 To 12/2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 91 T 213/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Brně byl uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2,5 roku. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém soudu I. stupně vytýkal zejména to, že se dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou, že z provedených důkazů nelze dospět k závěru o vině a že soud I. stupně ve svém rozsudku dostatečně neodůvodnil svůj závěr o tom, že se stěžovatel dopustil trestného činu uvedeného ve výrokové částí tohoto rozsudku.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek soudu I. stupně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody, nově byl při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání; dovolací důvod spatřoval v ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť měl za to, že rozhodnutí soudu I. stupně i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
Stěžovatel tvrdí, že v průběhu celého trestního řízení, zejména pak v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně vznesl několik velmi podstatných námitek a argumentů, ze kterých bylo podle něj patrné, že jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy vyvrácena a jednání, které mu bylo kladeno za vinu, se ve skutečnosti nedopustil. S těmito námitkami se však podle přesvědčení stěžovatele soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly a některými námitkami se dokonce vůbec nezabývaly. Opřely-li soudy obou stupňů závěry o vině stěžovatele zejména o skutečnost, že si obstaral doklady znějící na jiné jméno, a na základě tohoto si musel být vědom toho, že není držitelem řidičského oprávnění, pak stěžovatel poukazuje na to, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech a soudy obou stupňů v tomto směru postupovaly v rozporu se zásadou formální logiky. Stěžovatel, shodně jako v dovolání, tvrdí, že z provedených důkazů nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soudy obou stupňů v tomto směru neprovedly důkazy potřebné k potvrzení či vyvrácení obhajoby, což lze ve světle dalších okolností považovat za podstatnou vadu řízení předcházejícího vydání rozhodnutí.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. Zaměřil se tudíž na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a zda důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. K tomu je třeba doplnit, že po skutkové stránce se jednalo v podstatě o jednoduchý případ. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že soud věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů, vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil, zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnil vyčerpávajícím způsobem. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení, neztotožnil se pouze s uloženým druhem trestu.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Jak dále vyplývá z odůvodnění obou napadených rozsudků, obecné soudy v nich vyložily, proč považují další důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné, což plně koresponduje s příslušnou judikaturou Ústavního soudu (tzv. opomenuté důkazy).
Nejvyšší soud usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jako zjevně neopodstatněné posoudil námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, další námitky z velké části považoval za jdoucí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Své úvahy řádně odůvodnil, přičemž konstatoval, že neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu