ECLI:CZ:US:2009:2.US.2908.08.1
sp. zn. II. ÚS 2908/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Miroslavem Blažkem, advokátem sídlem Mezi školkami 2320/4, Praha, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008 č. j. 20 Co 337/2008-529 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 37 E 1816/99-495, a proti usnesení Krajského soud v Praze ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 20 Co 288/2007 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 3. 2007 č. j. E 2034/97-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2008, se stěžovatel domáhal, s odkazem na porušení svých práv garantovaných článkem 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008 č. j. 20 Co 337/2008-529 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 37 E 1816/99-495, kterými došlo k udělení příklepu vydražiteli blíže specifikovaných nemovitostí v rámci řízení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jako povinný navrhoval před soudy obou stupňů doplnění znaleckého posudku o stavu a výsledné ceně dražené nemovitosti, avšak obecné soudy tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly, aniž by své zamítavé stanovisko jakýmkoli způsobem odůvodnily. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel se rovněž domnívá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní nález řádně nezdůvodnily.
Dne 11. 2. 2009 došel Ústavnímu soudu přípis, kterým právní zástupce stěžovatele doplnil již podanou ústavní stížnost tak, že navrhuje zrušení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. E 2034/97 a usnesení Krajského soud v Praze ze dne 26. 6. 2007 "sp. zn. 20 Co 288ú2007" (pozn. správně 20 Co 288/2007), kterými došlo k nařízení dražebního jednání v rámci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, konkrétně pak budovy č. p. 469 v katastrálním území Libušín, zapsané na LV č. 580 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, včetně příslušenství. Namítal, že výkon rozhodnutí byl proveden zřejmě nevhodně a rozsah výkonu rozhodnutí odporuje ústavnosti.
II.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K návrhu stěžovatele ze dne 11. 2. 2009 na zrušení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. E 2034/97 a usnesení Krajského soud v Praze ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 20 Co 288/2007 uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).
Ústavní soud usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 3, §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. E 2034/97, proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel již dovolání nepodal. Lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto odvíjela od data doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ze spisu bylo zjištěno, že právní zástupce stěžovatele převzal zmíněné usnesení Krajského soudu v Praze dne 24. 7. 2007. Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím pošty až dne 26. 11. 2008, tedy zjevně po lhůtě k tomu určené.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v části, v níž stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. E 2034/97 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 20 Co 288/2007, odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Na okraj Ústavní soud dodává, že s ohledem na důvod odmítnutí ústavní stížnosti v této části stěžovatele nevyzýval k odstranění vad, které spočívaly v nedostatcích plné moci právního zástupce.
III.
Ústavní soud přezkoumal zbývající napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv dle článku 11 a 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, jež si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, u Okresního soudu v Kladně je pod sp. zn. 37 E 1816/99 pro uspokojení pohledávky oprávněné JUDr. Lenky Duškové, správkyně konkursní podstaty České banky, a. s. - v likvidaci, se sídlem Karolíny Světlé 8, Praha 1, proti stěžovateli jako povinnému veden výkon rozhodnutí prodejem blíže specifikovaných nemovitostí nařízený usnesením téhož soudu ze dne 24. 11. 1999 č. j. E 1816/99-10, ve znění usnesení ze dne 5. 6. 2000 č. j. E 1816/99-25. V rámci výkonu rozhodnutí byla nařízena dražba předmětných nemovitostí. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 5. 2008 č. j. 37 E 1816/99-495 Okresní soud v Kladně v rámci dražby udělil příklep k nemovitosti - budově čp. 1499 na stavební parcele č. 90 a k stavební parcele č. 90 o výměře 346 m2, zapsané na listu vlastnictví č. 13408 pro katastrální území Kladno, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, společnosti NANAI, s. r. o., se sídlem U Lesa 3308, Kladno (dále jen "vydražitel"), za nejvyšší podání ve výši 9.550.000,-Kč a vydražiteli bylo uloženo doplatit nejvyšší podání v částce 6.550.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení s tím, že na nejvyšší podání bude započtena dražební jistota ve výši 3.000.000,- Kč.
Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém předně namítal, že nesouhlasí s výslednou cenou nemovitosti stanovenou ve smyslu §336a odst. 1 o. s. ř., když již v předchozích fázích řízení o výkon rozhodnutí marně upozorňoval na nutnost doplnění znaleckého posudku o ceně nemovitosti a tím i stanovení příznivější výsledné ceny dražené nemovitosti. Poukazoval dále, že při nařízení dražby došlo k porušení zákona. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení byl prodán rodinný domek stěžovatele, bydlí nyní povinný a jeho manželka v dražené nemovitosti, a tak je třeba takové bydlení posuzovat jako nájemní smlouvu, což má zase dopad na cenu nemovitosti. Stěžovatel namítal, že soudu již dříve sdělil, že k dražené nemovitosti má předkupní právo jeho syn J. H. Soud s ním však nejednal a dražební vyhlášku mu nedoručil. Rovněž manželce stěžovatele nebyla dražební vyhláška doručena, a to přesto, že je spoluvlastnicí dražené nemovitosti. Navíc je také osobou s předkupním právem, proto jí měl soud doručit předmětnou vyhlášku do vlastních rukou.
Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a usnesení soudu prvého stupně svým usnesením ze dne 24. 9. 2008 č. j. 20 Co 337/2008-529 potvrdil. V odůvodnění odvolací soud předně podrobně konstatoval zjištěný skutkový stav. K námitce, že cena nemovitosti je nesprávně zjištěna, protože povinnému a jeho manželce vznikl k dražené nemovitosti nájemní vztah, odvolací soud zdůraznil, že vlastník nemovitosti nemůže být současně jejím nájemcem. Nemovitost navíc není určena k trvalému bydlení. Pokud byl na nemovitost nařízen výkon rozhodnutí, nelze nemovitost dále zatížit, proto nemovitost nemohla být nově zatížena právem bydlení stěžovatele.
Odvolací soud nezjistil, že by při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Jak uvedl, soud má povinnost doručit dražební vyhlášku osobám s předkupním právem, pokud takové právo vyplývá z obsahu spisu. V projednávané věci však nic takového nebylo zjištěno. Soud prvého stupně tedy při doručování dražební vyhlášky postupoval zcela v souladu s §336c odst. 1 o. s. ř. Soud řádně vyvěsil dražební vyhlášku na úřední desce soudu, čímž doručil dražební vyhlášku všem. Odvolací soud podotkl, že osoby s předkupním právem musí podat samostatné odvolání v patnáctidenní lhůtě od konání dražby, ve kterém musí namítat, že jim nebyla dražební vyhláška doručena, a oni z tohoto důvodu nemohli uplatnit své právo. Stěžovatel tyto námitky uplatnit nemůže, neboť není zasaženo do žádného práva povinného. Ostatně manželka povinného ani není osobou, která by mohla v dražbě uplatnit předkupní právo, neboť se nemůže zúčastnit dražby jako dražitel. Pokud jde o námitku, že soud nejednal s manželkou stěžovatele jako s účastnící, tu měla dle odvolacího soudu uplatnit v odvolání právě jeho manželka. Manželka stěžovatele zmocnila ke svému zastupování JUDr. B. a z žádného jejího úkonu nelze dovodit, že zastoupení bylo ukončeno. Soud prvého stupně tedy řádně doručoval jejímu zástupci.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).
Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic nového. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Namítá-li stěžovatel, že u obou soudů navrhoval doplnění znaleckého posudku předmětných nemovitostí z roku 2002 a soudy takovému návrhu nevyhověly, aniž by své stanovisko zdůvodnily, je třeba v této souvislosti nezbytné poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý úkon, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny úkony, které jsou navrženy. O vznesených návrzích na doplnění dokazování by však měly obecné soudy rozhodnout a - pokud návrhu nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinily.
Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelův nesouhlas s výslednou cenou nemovitosti určenou znalcem se táhne jako červená nit celým vykonávacím řízením. Pro výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přitom platí, že výsledná cena nemovitosti je závazně určena v usnesení soudu podle §336a o. s. ř. a v dalších fázích výkonu rozhodnutí z něj soud vychází. Pouze v případě, že po právní moci usnesení dojde k podstatné změně poměrů, z nichž vycházel znalecký posudek při ocenění nemovitosti, lze na základě nového ocenění změnit usnesení o ceně (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C.H. Beck, Praha, 2006, str. 1638). Ústavní soud ze spisu zjistil, že námitkami stěžovatele proti výši ceny dražené nemovitosti se obecné soudy již podrobně zabývaly v rámci řízení o opravných prostředcích stěžovatele proti usnesení o výsledné ceně nemovitosti a opakovaně také proti usnesení o nařízení dražebního jednání (dražební vyhlášce).
Ústavní soud je nucen na tomto místě upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů o udělení příklepu. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, zda v této fázi řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavní soud připouští, že i když soudy shledaly návrh na doplnění znaleckého posudku zjevně za nadbytečný, tento závěr o jeho nadbytečnosti explicite do svých rozhodnutí nevtělily. Z kontextu příslušného rozhodnutí odvolacího soudu je přesto takový závěr zřejmý. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 3, odst. 1), kde se soud námitkou stěžovatele ohledně změny okolností (vznik nájemního vztahu k dražené nemovitosti), jež dle stěžovatele měla vyvolat nové ocenění nemovitosti, dostačujícím způsobem vypořádal a dospěl k závěru, že pokud se jí soud prvého stupně nezabýval, postupoval správně. Za daného stavu proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postup obecných soudů mohl mít relevantní důsledky z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
Ze shora uvedených odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, a proto Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o svévoli obecných soudů. Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovateli, aby Ústavnímu soudu nabídl konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily. Stěžovatel tak však neučinil. Nicméně ani z obsahu příslušného spisu jakkoli nevyplývá nezbytnost doplnění řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu