ECLI:CZ:US:2009:2.US.2915.09.1
sp. zn. II. ÚS 2915/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem Pecháčkova 1245/8, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2006 č. j. 17 Co 289/2003-400, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 2003, č. j. 7 C 99/99-341, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 11. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému - P. K. byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1 900 511,90 Kč, a to jako náhradu škody v podobě náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku dopravní nehody způsobené mu žalovaným dne 30. 5. 1996. Výši požadované částky stěžovatel odůvodnil tím, že s ohledem na těžké zdravotní následky způsobené dopravní nehodou jsou splněny podmínky pro zvýšení základní výše náhrady dle ust. §6 odst. 2 i ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., přičemž je nutno přihlédnout i ke změněným ekonomickým poměrům, jež ve svém důsledku vedly k přijetí vyhlášky č. 440/2001 Sb., která odráží dopad existujících změn vztahujících se k nárokům na náhradu škody. O podané žalobě rozhodl Okresní soud ve Zlíně v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 458 000 Kč (výrok I.). Ohledně zbylé částky žalobu zamítl (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to pouze do zamítavého výroku II. a souvisejících výroků o nákladech řízení, podal stěžovatel odvolání, které v průběhu odvolacího řízení rozšířil o žalobu na další částku ve výši 486 000 Kč. O těchto návrzích Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil (výrok II.); návrh, jímž se stěžovatel domáhal zaplacení další částky ve výši 486 000 Kč soud poté, co připustil změnu žaloby (výrok I.), zamítl (výrok III.).
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2009 č. j. 25 Cdo 3858/2007-418, odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., neboť z pohledu uplatněných dovolacích námitek směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která vykazovala formální vady (nebyla přiložena plná moc), požadoval výhradně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu, nikoliv výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, byť byla jeho kopie k ústavní stížnosti přiložena. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud dne 23. 11. 2009 vyzval stěžovatele jednak k odstranění formálních vad ústavní stížnosti, jednak, aby upřesnil, zda skutečně ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí okresního a krajského soudu či zda napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Výzva byla stěžovateli doručena dne 25. 11. 2009. Dne 30. 11. 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, ke kterému byla přiložena plná moc JUDr. Filipové k zastupování stěžovatele v řízení před Ústavním soudem a ve kterém právní zástupkyně jménem stěžovatele uvedla, že ústavní stížnost skutečně směřuje pouze proti rozhodnutím "nalézacího a odvolacího soudu, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je usnesením o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a jako takové nemusí být ústavní stížností samo o sobě napadeno." Tím bylo postaveno najisto, že ústavní stížnost skutečně směřuje pouze proti v záhlaví citovaným rozhodnutím okresního a krajského soudu.
Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti. Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud však stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek uplatní a napadne jím rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jej sám považuje za poslední procesní prostředek způsobilý zajistit mu ochranu svých práv, přičemž Nejvyšší soud jej posléze na základě své úvahy odmítne jako nepřípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V takovém případě je však nezbytné ústavní stížnost směřovat nejen proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i proti rozhodnutí soudu dovolacího, neboť se rovněž jedná o rozhodnutí, které by mohlo být minimálně způsobilé v zásahu do práv stěžovatele pokračovat, pokud by Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu základní práva stěžovatele porušila. Opačný výklad by mohl vést k situaci, kdy by Ústavní soud sice v daném řízení shledal porušení základních práv stěžovatele, avšak mohl by zrušit pouze ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího, příp. nalézacího soudu, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu by zůstalo vyjmuto z ústavního přezkumu. Takový výklad nepovažuje Ústavní soud za přípustný, neboť žádné rozhodnutí soudu, ať už jde o rozhodnutí učiněné v řízení o řádném nebo o mimořádném opravném prostředku, se nemůže vymknout ústavní kontrole co do ochrany základních práv a svobod jednotlivce, a to tím spíše, pokud by dovolací soud při zkoumání podmínek pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nedostál v čl. 4 Ústavy ČR stanovené povinnosti, poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2030/07, N 138/46 SbNU str. 301).
Ústavní soud dále posuzoval, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných (procesních) podmínek realizace tohoto práva. Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory traktované Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti ČR (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.
Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od těchto případů liší a podle Ústavního soudu se již ocitá za hranicí toho, kde musí převážit prosazení procesních pravidel formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem bez pravidel, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.
Tento závěr Ústavní soud musel učinit, když odpověď stěžovatele na otázku položenou Ústavním soudem ve výzvě ze dne 23. 11. 2009 setrvala na omezení ústavního přezkumu toliko ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu.
Pokud totiž stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, nezbylo soudci zpravodajovi než ústavní stížnost z důvodů výše uvedených odmítnout pro opožděnost, neboť lhůta šedesáti dnů plynoucí ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu již v okamžiku podání ústavní stížnosti dávno marně uplynula a podmínky §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyly ze strany stěžovatele splněny.
Ústavní soud však považuje za nutné toliko ve formě obiter dictum učinit poznámku k citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně ke způsobu, jakým posuzoval podmínky pro poskytování náhrady za ztížení společenského uplatnění a výši této náhrady dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého určení výše náhrady je závislé na jiných skutkových okolnostech, než je změna ekonomických poměrů či délka řízení o uplatněném nároku, a kdy nelze ani zohlednit nedostatečnost či zastaralost dnes již zrušené vyhlášky č. 32/1965 Sb. a přihlédnout k úpravě současné, neboť soudu nepřísluší, aby využitím svého oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění předjímal obsah nové právní úpravy a nahrazoval tak činnost normotvůrce. Ústavní soud je naopak toho názoru, že přezkum podmínek určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je velmi citlivou záležitostí, která může ve svých praktických důsledcích ovlivnit kvalitu života posuzované osoby a v krajním případě způsobit zásah nejen do jeho sociálních a hospodářských práv, ale při určité intenzitě též do jeho základního práva na lidskou důstojnost, garantovaného i v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (např. Mezinárodní pakt o občanských a politických svobodách či Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech). Z tohoto důvodu měl Nejvyšší soud dle svého oprávnění vyplývajícího z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, posoudit ve světle dnešních podmínek (zejména s ohledem na současnou právní úpravu, tj. vyhlášku č. 440/2001 Sb., jejíž znění je mimo jiné i odrazem změn ekonomických poměrů), zda úprava podmínek pro poskytování náhrady za ztížení společenského uplatnění zakotvená ve výše citované vyhlášce č. 32/1965 Sb. je v souladu s mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu ČR, a v případě rozporu ji neaplikovat, což však neučinil, ačkoliv jsou obecné soudy povolány k ochraně práv jednotlivců (čl. 90 Ústavy ČR).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti však soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj