ECLI:CZ:US:2009:2.US.292.09.1
sp. zn. II. ÚS 292/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře Nocarová, Jašek&Partners, v. o. s., se sídlem V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008, č. j. 9 Ao 3/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i co do ostatních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Namítl porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a konečně čl. 6 Úmluvy. Je přesvědčen, že napadený rozsudek je ve zřejmém rozporu s lidskými právy a základními svobodami.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "účastník") návrh na zrušení opatření obecné povahy obce Jeneč (dále jen "vedlejší účastník"), a sice obecně závazné vyhlášky č. 1/2004, kterou byla vyhlášena závazná část územního plánu obce. Tento plán se dotýkal též pozemku parc. č. 576/4 k. ú. Jeneč u Prahy, jehož je stěžovatel většinovým spoluvlastníkem, a to v tom smyslu, že uvedený pozemek určil jako veřejnou komunikaci. V ústavní stížnosti stěžovatel popsal procedurální námitky proti postupu vedlejšího účastníka, které uplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem. Z hlediska hmotně-právního zdůraznil, že napadeným opatřením obecné povahy došlo k zásahu do jeho vlastnického práva tím, že shora uvedený pozemek je veden v územním plánu jako veřejná komunikace, ačkoliv je v soukromém vlastnictví. Tím mu je bráněno v nerušeném výkonu vlastnických práv.
Podle názoru stěžovatele účastník řízení tím, že zamítl jeho návrh, aproboval zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Dále namítl, že jeho návrh nebyl projednán v "plné jurisdikci", neboť účastník řízení se spolehl na informace ze správního a soudního spisu, takže ve skutečnosti vycházel z podkladů shromážděných vedlejším účastníkem. Podle stěžovatele tak nebyly spolehlivě vyvráceny jeho procedurální námitky proti postupu vedlejšího účastníka v procesu přípravy a schvalování územního plánu obce. Zejména tak nebyla vyvrácena jeho námitka, že koncept řešení nebyl vystaven k veřejnému nahlédnutí a že místo a doba konání veřejného zasedání, na kterém měl být tento koncept schválen, nebylo oznámeno veřejnou vyhláškou. V tomto postupu účastníka řízení spatřuje stěžovatel porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny, a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 6 Úmluvy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího správního soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy. O takový případ v souzené věci nejde.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejné námitky, které uplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ten se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Především připustil projednání návrhu stěžovatele a podrobně vyložil, proč dospěl k závěru, že jsou v projednávané věci splněny podmínky řízení vyplývající z ustanovení §101a soudního řádu správního. Nelze tedy dát za pravdu námitce stěžovatele, že jeho návrh nebyl projednán, řečeno jeho slovy, v "plné jurisdikci". Jediné, co lze v této souvislost Nejvyššímu správnímu soudu vytknout, je to, že se sice zabýval aktivní legitimací stěžovatele k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy z pohledu námitky vedlejšího účastníka, která směřovala k tomu, že v počáteční fázi schvalovacího řízení územního plánu nebyl většinovým spoluvlastníkem předmětného pozemku, avšak vůbec se už nezabýval tím, zda stěžovatel, byť v době podání návrhu již jako většinový spoluvlastník, byl oprávněn rozhodnout silou své většiny, aniž se dříve pokusil o dohodu s menšinovými spoluvlastníky ve smyslu ustanovení §139 občanského zákoníku. Tento postup soudu byl ovšem výhradně ve prospěch stěžovatele; aniž by tato okolnost byla soudem přezkoumána, byl mu umožněn soudní přezkum napadeného opatření obecné povahy. Proto také tato skutečnost nemůže být důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu v řízení vyvolaném stěžovatelem, neboť jeho základní právo na řádný proces porušeno být ani nemohlo.
Další námitka stěžovatele se týkala zásahu do vlastnického práva, ke kterému mělo dojít tím, že shora uvedený pozemek je veden v územním plánu jako veřejná komunikace, ačkoliv je v soukromém vlastnictví. Tím je stěžovateli bráněno v nerušeném výkonu vlastnických práv. Zde musí Ústavní soud odkázat na své rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 268/06, http://nalus.usoud.cz, jehož podstatné závěry jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí citovány. I když tedy nepochybně jde o zásah do vlastnického práva stěžovatele a dalších spoluvlastníků uvedeného pozemku, jde o omezení, které je možné proto, že je ve veřejném zájmu. Ze zjištění soudu totiž vyplývá, že dotčený pozemek je jako veřejná cesta veden již od roku 1893. Takový závěr ostatně plně odpovídá znění čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. To tím spíše platí pro omezení, která vznikla v minulosti, kdy již ani nelze spolehlivě dohledat podmínky, za nichž takové omezení vzniklo.
Z řečeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu ani o protiústavní zásah do vlastnického práva zde nejde, resp. nelze jej spolehlivě dovodit. Je proto na místě učinit závěr, že návrhu stěžovatele, jenž vychází z předpokladu opaku, nebylo možné vyhovět. Ústavní soud tedy jej tudíž jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu bez ústního jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu