ECLI:CZ:US:2009:2.US.3045.08.1
sp. zn. II. ÚS 3045/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1228/2007 ze dne 11. září 2008, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BAUER MEDIA v. o. s., se sídlem Viktora Huga 6, Praha, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem, se sídlem v Praze, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. prosince 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 320/2005 ze dne 19. října 2006, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 48/2004 ze dne 13. dubna 2005 tak, že vedlejší účastnici řízení bylo uloženo uveřejnit na vlastní náklady v časopisu Rytmus života v rámci rubriky "Titulní story" na straně 5 omluvu specifikovaného znění, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, pokud se domáhala určitých formulací a velikosti omluvy a částky 250.000 Kč, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy prvého a druhého stupně. Je toho stanoviska, že rozhodnutími dovolacího i odvolacího soudu byl porušen čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně také čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že v časopise Rytmus života, vydávaném vedlejší účastnicí řízení, vyšel článek s názvem "Léta utajovaná rodinná tragédie H. V. Život bez dítěte", ve kterém bylo uvedeno a komentováno, že stěžovatelka absolvovala potrat dítěte. Stěžovatelka v tom spatřovala zásah do svých osobnostních práv, a proto se domáhala nejprve trestněprávní ochrany a po neúspěchu omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000 Kč. Dále je rekapitulován vývoj v bulvárních médiích od roku 2003 směrem k anonymitě zdrojů i autorů. Zdůrazňuje "právo prvního slova" a moci tisku, resp. jím popisovaných skutečností. Uvedený článek považuje za hyenistické využití skutečnosti, že nemá a nemůže mít děti kvůli svému zdravotnímu stavu. Nikdy nebylo jí ani jejím manželem uveřejněno, že dobrovolně podstoupila uvedený lékařský zákrok a navíc za uváděných okolností. Nesvědčí o tom ani slovo "malér" v knize, z níž je vycházeno, a proti níž od samého počátku brojila. Uvádí, že případná morální satisfakce za lži bulvární periodika nic nestojí, a dokonce ji lze schovat a náležitě okomentovat, aby pověst periodika neutrpěla, jak se stalo v daném případě. Přiměřeně totéž platí i v případě přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Obsah omluvy byl odvolacím soudem zredukován tak, že v zásadě o žádnou satisfakci nešlo a její publikace byla nenápadná ve srovnání s články, které na dané téma vyšly. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že finanční satisfakce je prostředkem výjimečného charakteru. Z ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku vyvozuje, že se nejedná o prostředek výjimečný, ale o prostředek, který nastupuje, když je morální satisfakce nedostačující. Navíc finanční satisfakce má sloužit i jako sankce za vyvolaný stav. Pouhá morální satisfakce, která byla přiznána, je v tomto konkrétním případě spíše výsměchem. Toho si je uvedené periodikum vědomo a notně jej to posílilo v pokračování štvavé a destruktivní kampani vůči ní.
3. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřila.
4. Je třeba předeslat, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka domáhá přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, týkající se požadavku na omluvu a peněžitou satisfakci, již jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy druhého a třetího stupně a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
5. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Pokud však jde o úpravu vlastního soudního řízení platí, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Listina zakotvuje právo každého, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo stěžovatelky nebylo porušeno, neboť ta se obrátila na obecné soudy, které se její záležitostí zabývaly, prováděly navržené důkazy, a na jejich základě rozhodly. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, upravující volné hodnocení důkazů. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. V souzeném případě však porušení uvedených principů neshledal.
6. Je třeba zdůraznit, že soudy nezaložily své závěry na testu, zda byla tvrzení uvedená v předmětném periodiku pravdivá či nikoliv, ale pouze na zkoumání, zda uvedené periodikum bylo oprávněno takové informace publikovat či nikoliv. Dospěly přitom k závěru, že publikace informace o možném lékařském zákroku, který měla stěžovatelka podstoupit, zasahuje do jejího práva na ochranu osobnosti bez ohledu na jeho případnou verifikaci. Lze proto pochopit rozčilení stěžovatelky nad interpretací rozhodnutí obecných soudů ze strany předmětného periodika, že byla potvrzena pravdivost publikovaných informací. Nicméně tato dezinterpretace není pro rozhodnutí v této věci podstatná, jak bude uvedeno dále.
7. V řízení o ústavní stížnosti je podstatou sporu mezi stěžovatelkou a dovolacím soudem pouze otázka, zda bylo přiznání morální satisfakce bez zadostiučinění v penězích přiměřené, resp. zda závěry obecných soudů v tomto směru jsou ústavně souladné. Nelze přitom souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že dovolací soud označil přiznání finanční satisfakce za výjimečný prostředek. Ve skutečnosti totiž podle dovolacího soudu plní tento typ satisfakce podpůrnou (subsidiární) funkci. Jinými slovy, že při řešení otázky přiměřenosti satisfakce nastupuje až poté, co se ukáže morální satisfakce nedostačující. Odkázal přitom na závěry odvolacího soudu, že je na místě pouze přisouzení výlučně zadostiučinění podle §13 odst. 1 občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu se opírá především o pasáž subkapitoly "Přáli jsme si děti" (R., M., Č., M.: Božská H.... konečně šťastná? Praha: Fany, 2003. str. 16), v níž se o těhotenství stěžovatelky a o jeho ukončení hovoří, a dále o svědectví její spoluautorky R., podle níž stěžovatelka poskytla k této knize součinnost, autorizovala ji a neodmítla účast na jejím křtu. Z toho odvolací soud vyvodil, že tím ve svých důsledcích stěžovatelka zveřejnila určitou část svého soukromí, a proto shledal za postačující k vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy stěžovatelky toliko morální zadostiučinění ve formě omluvy v periodiku Rytmus života. Formulaci omluvy oproti soudu prvého stupně přitom změnil tak, aby byla věcná a nebudila dojem, že se soud zabýval pravdivostí předmětného tvrzení.
8. Pokud nyní stěžovatelka svědectví svědkyně R. oponuje tím, že proti vydání uvedené knihy od počátku brojila, tuto její obranu nelze nalézt ani v narativní části rozhodnutí odvolacího soudu, a především ani v dovolání. V něm totiž proti svědkyni R. brojila jen tím, že ji označila za osobu nevěrohodnou pro nepřátelský vztah k manželovi stěžovatelky, a její tvrzení označila za osamocené. Proto je nutno tuto námitku považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva. Konečně ani z jiných listin předložených stěžovatelkou nevyplývá, že by proti informacím uvedeným v této knize někdy brojila právními prostředky.
9. Listina v čl. 10 odst. 1 stanoví, že každý má (základní) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Tato ochrana byla stěžovatelce poskytnuta v souladu s platným zněním občanského zákoníku. Ze samotného faktu, že jí soudy přiznaly morální zadostiučinění a nikoliv též peněžitou satisfakci, nelze vyvozovat, že by tím bylo porušeno její zmíněné základní právo, neboť soudy své rozhodnutí v tomto směru odpovídajícím způsobem vysvětlily a jejich argumentace je silná.
10. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky považuje zadostiučinění ve formě omluvy za hodnotné, přiměřeně k určité míře zásahu do práva na ochranu soukromí. Pokud stěžovatelka popisuje výkon rozhodnutí soudu tak, že jím ze strany vedlejší účastnice řízení došlo k popření významu přiznané omluvy, pak tato argumentace není rozhodná pro rozhodnutí o této věci. Ústavní soud je vázán návrhem stěžovatelky, která se domáhá zrušení pouze rozhodnutí obecného soudu ve věci samé a nikoliv přezkumu ústavní souladnosti výkonu rozhodnutí.
11. Ústavní soud tedy neshledal zásah do základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu