ECLI:CZ:US:2009:2.US.3056.09.1
sp. zn. II. ÚS 3056/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. N., advokátky, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 2, 360 01 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 56 Co 389/2009 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 6. 2009 č. j. 10 C 172/2005-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení práva podnikat podle čl. 26 Listiny.
Stěžovatelka jakožto právní zástupkyně ustanovená soudem si vyúčtovala odměnu advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové výši 1 223 960,04 Kč. Vycházela přitom z ceny nemovitostí 100 000 000 Kč, kterých se žaloba na určení týkala. Uplatněný nárok byl podle okresního soudu jen zčásti důvodný, a proto byla stěžovatelce přiznána odměna ve výši jen 47 211,80 Kč. Obecný soud totiž přihlédl k povaze řízení, které nebylo skutkově a právně složité. Šlo v něm s ohledem na již dříve vedené řízení u stejného soudu pouze o právní posouzení skutkových tvrzení. Okresní soud shledal též provedení některých úkonů právní služby za zjevně nadbytečné. Tyto úkony nepředstavovaly účelné uplatňování práv žalobce. Soud též přihlédl k tomu, že náklady odměny ustanoveného zástupce vyúčtované dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. jsou ve zřejmém a příkrém rozporu s paušální odměnou, kterou by byl zástupce žalobce oprávněn účtovat si v řízení před soudem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Z tohoto důvodu obecný soud v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07 (N 206/47 SbNU 647) aplikoval analogicky ust. §150 o. s. ř. a z velké části odměnu za právní zastupování nepřiznal.
Krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatelce přiznal na odměně 56 179,80 Kč. Zvýšení částky bylo učiněno z toho důvodu, že stěžovatelka byla jakožto ustanovená zástupkyně plátkyní daně z přidané hodnoty, což okresní soud pominul. Odvolací soud zdůraznil, že v předmětné věci bylo řízení, kterým se žalobci domáhali určení vlastnického práva, zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (viz věc vedená u Okresního soudu pod sp. zn. 12 C 28/97). V souvislosti s tím nešlo dojít podle jeho názoru k jinému závěru než, že "z hlediska ochrany oprávněných zájmů účastníků řízení nebyla dána potřeba poskytnutých právních služeb v rozsahu učiněném ustanovenou zástupkyní." Proto byla analogická aplikace ust. §150 o. s. ř. zcela na místě.
Podle názoru stěžovatelky obecné soudy analogickou aplikaci ust. §150 o. s. ř. náležitě neodůvodnily, neboť soud nemůže hodnotit povahu realizovaných úkonů právní pomoci, případně složitost právní či skutkovou, jak se tak stalo v posuzovaném případu. Účelné uplatňování práva je podle názoru stěžovatelky principem pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, nikoliv pro rozhodování o odměně ustanoveného advokáta. Je též věcí advokáta, nikoliv soudu, rozhodovat o obsahu procesních úkonů účastníka řízení, a proto není možné hodnotit zpětně, zda-li některé úkony mohly být či nikoliv činěny samostatně či kumulativně. Oproti nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07 (N 206/47 SbNU 647) šlo v dané věci o částku ve zcela jiné výši než v posuzovaném případu. Stěžovatelka proto zpochybňuje závěr soudu o tom, že stanovená výše odměny je odpovídající hodnotě sporu a že je spravedlivá.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatelce nebyla přiznána odměna zástupce žalobce ustanoveného soudem ve výši, kterou požadovala. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky, ale naopak rozhodnutí obecných soudů jsou z hlediska ústavnosti přijatelně vyargumentované. Obecné soudy v souladu se stávající judikaturou Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1126/07, N 206/47 SbNU 647) přijatelně posoudily klíčovou otázku, zda jsou dány podmínky uplatnění analogické aplikace ust. §150 o. s. ř. pro přiznání odměny, která by byla vzhledem ke všem okolnostem případu přiměřená. Postup obecných soudů nebyl svévolný, jak to ve své stížnosti namítá stěžovatelka, ale naopak jejich závěry nevybočily z rámce možného posouzení věci. Vyčíslení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. je jak v napadeném usnesení odvolacího soudu, tak i v usnesení soudu prvního stupně řádně odůvodněno, a to takovým způsobem, že mu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Obecné soudy předně vzaly v potaz skutečnost, že řízení bylo zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) a že tak stěžovatelka svého klienta vehnala do zbytečného sporu (srov. s. 3n. rozhodnutí odvolacího soudu). Okolnost, že se stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu