ECLI:CZ:US:2009:2.US.3123.09.1
sp. zn. II. ÚS 3123/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. E. N. a 2) Ing. D. Ch. - N., obou zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2937/2009-433 ze dne 14. září 2009, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 73 Co 58/2008-405 ze dne 11. prosince 2008, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 8 C 2228/95-361 ze dne 26. září 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a 3) Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a 1) MUDr. J. V., 2) A. B. a 3) A. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Tvrdí, že především napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), které soudu ukládá stanoveným způsobem poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům, a tím došlo i k porušení práva zaručeného v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali, přešly na stát na základě renunciačního prohlášení, které učinili jejich rodiče, Ing. E. N. st. a J. N., dne 20. ledna 1975 v souvislosti s jejich vystěhováním do Spolkové republiky Německo. Řízení bylo vedeno proti vedlejším účastníkům, kteří nemovitosti, jež byly předmětem sporu, získali, respektive jejich právní předchůdci, výměnnou smlouvou ze dne 22. června 1978, kterou uzavřeli se státem, za který jednal Městský národní výbor v Děčíně. Důvodem byl záměr vybudovat na místě, kde stály nemovitosti vedlejších účastníků mateřskou školku a jesle.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozebírají průběh řízení před obecnými soudy. Poukazují na to, že jejich věc byla již jednou pro ně nepříznivě rozhodnuta, ale tehdy uspěli s dovoláním, a na základě rozhodnutí dovolacího soudu byla jejich věc vrácena k dalšímu řízení. Jejich výtky směřují především k tomu, že se obecné soudy nedržely závazného právního názoru vysloveného v rozsudku dovolacího soudu. Opakují svoji argumentaci, kterou uplatnili před obecnými soudy a zpochybňují jejich skutkové a právní závěry. Dovolacímu soudu pak vytýkají, že ve svém novém rozhodnutí, kterým dovolání stěžovatelů odmítl, svoji předchozí argumentaci, uplatněnou ve zrušujícím rozhodnutí, popřel.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatelé neuplatňují žádnou relevantní argumentaci, tím spíše potom ústavněprávní; omezili se v podstatě jen na formální deklaraci, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Obsahově je jejich ústavní stížnost polemikou s právními názory obecných soudů, především Nejvyššího soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není totiž soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.
Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal. Námitky stěžovatelů, pokud se týkají nesprávného právního hodnocení, nemohou být důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu, ledaže by byly, jak je uvedeno shora, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, případně by šlo o extrémně formalistický výklad práva, nebo o zásadní rozpor s kogentním ustanovením zákona. O žádnou takovou situaci v souzeném případě nejde. Výhrada stěžovatelů, že se soudy prvního a druhého stupně neřídily závazným právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeném v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, není ani po formální stránce způsobilá vyvolat zásah ze strany Ústavního soudu. Jde totiž o posouzení otázky zásadního právního významu, která spadá do výlučné kompetence dovolacího soudu. Do ústavněprávní roviny by se mohla dostat jen za předpokladu, že by dovolací soud porušil procesní pravidla, upravující jeho postup při hodnocení této otázky. V daném případě však dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral závazné pokyny, které pro soudy nižšího stupně z jeho zrušovacího rozhodnutí vyplynuly, a vyložil, proč je má za splněné a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti.
Postup obecných soudů je v této věci i v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně se závěry, které vyslovil v rozsudku ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice (stížnost č. 46129/99). V tomto rozhodnutí uvedl, že druhý odstavec prvního článku dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, je třeba chápat v kontextu zásady zakotvené v prvním odstavci. Proto opatření zasahující do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce, tedy jinými slovy řečeno, musí existovat vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem sledovaným jakýmkoliv opatřením zbavujícím člověka jeho vlastnictví. To platí i ve vztahu k požadavku na zmírnění některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, který je vyjádřen v restitučních předpisech jako obecný zájem. Na podkladě těchto úvah uvedený soud vyslovil názor, že " pravomoc soudů zrušit smlouvu, aniž by vzaly v úvahu náhradu, kterou současní vlastníci v minulosti vyplatili, či prohlášení učiněné bývalým vlastníkem dosvědčující jeho bezvýhradný souhlas, vedou k situaci, která v neprospěch stěžovatelů narušuje spravedlivou rovnováhu, kterou je nutné zachovávat mezi ochranou vlastnického práva jednotlivce a požadavky obecného zájmu". Rozhodnutí obecných soudů v této věci se nikterak nezpronevěřuje výše vysloveným závěrům, ale naopak je s nimi v souladu.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu