ECLI:CZ:US:2009:2.US.3154.08.1
sp. zn. II. ÚS 3154/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti B. N., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem Pakoměřická 5, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 3 T 26/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 67 To 235/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci, a to pro tvrzené porušení svého práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a byl mu uložen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené na náhradě škody částku 9.000,- Kč. Současně soud stěžovatele podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele i státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud potom dovolání stěžovatele usnesením ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 8 Tdo 109/2009 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr.ř.
Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům nadřízen. Stěžovatel do své ústavní stížnosti zahrnul primárně výhrady vůči procesu dokazování, jak jej provedly obvodní a městský soud. Ústavní soud považuje za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti stěžovatel přesvědčivě nevymezil, k výtkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil formální zmínky o porušení svých základních práv, k němuž mělo dojít vydáním napadaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné přesvědčivou argumentaci obecných soudů (především nalézacího soudu) v tomto usnesení citovat, v podrobnostech proto na ni toliko odkazuje. V konkrétnostech lze především odkázat na řádné a přesvědčivé vypořádání se nalézacího soudu s neprovedením návrhu důkazu výslechem svědka M. K. (srov. především s. 6-7 napadeného rozsudku obvodního soudu).
Řečeno poněkud jinak, co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy (zejména z povahy věci nalézací soud) ohledně spáchání předmětného trestného činu ze strany stěžovatele opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily soudy dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Soudy se rovněž uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu