ECLI:CZ:US:2009:2.US.3174.08.1
sp. zn. II. ÚS 3174/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Patrikem Petríkem, advokátem se sídlem Lužická č. 9, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2008 č. j. 14 C 199/2006-51 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 29. 12. 2008, se stěžovatelka, s odvoláním na porušení Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod zaručených práv, domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala formální náležitosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla stěžovatelka přípisem ze dne 26. 5. 2009 vyzvána k odstranění jejích vad ve lhůtě 30 dnů a poučena o případných následcích, pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní. Tato výzva dále obsahovala informaci o výsledku šetření provedeného Ústavním soudem, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka souběžně s ústavní stížností napadla rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81 "blanketním" dovoláním (dne 30. 12. 2008) a požádala o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení; ten jí byl posléze Obvodním soudem pro Prahu 2 ustanoven. Stěžovatelka byla v této souvislosti vyzvána, aby zvážila svůj postup v dané věci, neboť v případě, doplní-li řádně a včas podané dovolání, čímž jej učiní způsobilé k projednání před Nejvyšším soudem, nezbude Ústavnímu soudu než projednávanou ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou.
Jako reakci na výzvu Ústavního soudu sdělil právní zástupce stěžovatelky dopisem ze dne 2. 6. 2009, že ústavní stížnost bude doplněna, což posléze učinil přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2009. V posledně zmíněném podání právní zástupce stěžovatelky také potvrdil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), o němž dovolací soud dosud nerozhodl. Shora uvedené si Ústavní soud ověřil dotazem u Nejvyššího soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V daném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce, teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tak zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání [srov. ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu]. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívala, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj