ECLI:CZ:US:2009:2.US.320.09.1
sp. zn. II. ÚS 320/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele K. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem V Holešovičkách 1579/24, 180 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2008, č. j. 17 Co 297/2008-169, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. dubna 2008, č. j. 0 P 125/2006-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. dubna 2008, č. j. 0 P 125/2006-127, byla v řízení o zvýšení výživného na nezletilého M. Z. (syna stěžovatele) zvýšena stěžovateli vyživovací povinnost z částky 3.000 Kč na částku 4.200 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. září 2007. Ve výroku II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužné nájemné za dobu od 1. září 2007 do 30. dubna 2008 v celkové výši 9.600 Kč do pěti měsíců od právní moci rozhodnutí. Výrokem III. a IV. bylo řízení o změně výchovného prostředí a ve věci úpravy styku stěžovatele s jeho nezletilým synem zastaveno a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nastala podstatná změna poměrů (jak na straně nezletilého syna - zvýšení věku, tak na straně otce - zvýšení příjmů), která odůvodňuje zvýšení výživného. O zvýšení výživného rozhodl soud podle zásad vyplývajících z §85 a §96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 17 Co 297/2008-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil; ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit dluh na výživném za dobu od 1. září 2007 do 31. října 2008 ve výši 16.800 Kč k rukám matky nezletilého do tří měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování ke zjištění osobních a majetkových poměrů účastníků řízení se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně se rovněž vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a jeho rozhodnutí odpovídá nárokům kladeným na rozhodnutí podle §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že stanovení výše výživného bylo posuzováno zejména podle příjmu otce, současným počtem jeho vyživovacích povinností a běžnými potřebami nezletilého syna.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, v právu hájit své zájmy před nestrannými a nezávislými orgány veřejné moci a právu na obhajobu. Dále vyslovil přesvědčení, že bylo zasaženo do jeho práva na výchovu dítěte a do práva na styk s ním, jakož i do jeho sociálních a majetkových práv. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci (zejména v otázce posouzení zvýšení výživného a rozporu s dobrými mravy) a uvádí celou řadu námitek vznesených v průběhu odvolacího řízení, s nimiž se odvolací soud podle jeho názoru řádně nevypořádal. Tyto námitky se týkají převážně způsobu zjišťování majetkových poměrů účastníků řízení a oprávněných potřeb nezletilého stěžovatelova syna. V tom, že odvolací soud tyto námitky neřešil, spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, eventuálně spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Pro pořádek je nutno upozornit, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V dané věci stěžovatel zpochybňuje právní posouzení provedené obecnými soudy a namítá, že se nevypořádaly se všemi jeho námitkami. Na tomto místě je třeba opětovně poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, byť by byla i nesprávná, zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Ústavní soud z příslušného spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně nezjistil, že by soudy postupovaly v rozporu s kogentními normami nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací se se všemi podstatnými námitkami stěžovatele, byť stručně, vypořádaly. Zde je možné podotknout, že není povinností obecných soudů řešit úplně každou námitku či argument, kterou účastník řízení přednese. Opačný závěr by vedl k neúměrnému prodlužování řízení a zatěžování soudů mnohdy zcela irelevantními námitkami. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ani práva na obhajobu.
Rovněž tak v dané věci nelze hovořit o porušení práva na výchovu dítěte a styk s ním. Tyto otázky se v řízení o zvýšení výživného vůbec neřešily, resp. řízení o změnu výchovného prostředí a úpravu styku bylo již před soudem prvního stupně zastaveno a nabylo samostatně právní moci, takže nyní nelze proti těmto výrokům brojit. Stěžovatel se proto mýlí, pokud se domnívá, že v řízení o zvýšení výživného mohlo být do uvedených práv zasaženo. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zvýšení výživného vycházelo ze zákonných ustanovení (§85 a §96 zákona o rodině představují relevantní hmotněprávní oporu pro rozhodnutí) nelze mít ani zato, že by došlo k porušení majetkových či sociálních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu