ECLI:CZ:US:2009:2.US.3203.08.1
sp. zn. II. ÚS 3203/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 3 – Vinohrady, Libická 1832/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2008 č. j. 22 Cdo 5550/2007-517, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007 č. j. 28 Co 222/2007-497 a rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 25. 9. 2006 č. j. 8 C 1451/2004-450, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 3 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z obsahu rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal vydání rozsudku, podle kterého by žalovaní byli povinni zdržet se rušení vlastnického práva k parcele č. 765, zapsané na LV č. 36 pro katastrální území a obec Vrbová Lhota a zkrátit střechu domu č. p. 19 ve Vrbové Lhotě na původní délku 30 cm a odstranit ze zdi tohoto domu, stojícího na hranici uvedené parcely, obložení z cihel v šířce cca 15 cm, které bylo na uvedenou zeď zabudováno v říjnu 1995. Okresní soud v Nymburce napadeným rozsudkem zřídil podle ustanovení §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), věcné břemeno, podle kterého je vlastník předmětného pozemku parc. č. 765 – zahrada, povinen strpět přesah střechy domu č. p. 19 na st. parc. č. 22 v katastrálním území a obci Vrbová Lhota nad pozemek parc. č. 765, a to v rozsahu pruhu o délce 13, 1 m (délka fasády domu č. p. 19) a šířce 1 m až 1,25m včetně žlabu (viz výrok I.). Žalovaným uložil zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně za zřízení věcného břemene jednorázově částku 10.000,-Kč (viz výrok II.), dále zamítl žalobu, pokud se jí stěžovatel domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se rušení vlastnického práva stěžovatele k parc. č. 765 a odstranit ze zdi domu č. p. 19 obložení z cihel v šířce cca 15 cm (výrok III.) a výroky IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně druhým napadeným rozhodnutím potvrdil ve výrocích o zřízení věcného břemene a náhradě za ně, jinak jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí, pokud jde o potvrzující výrok, odůvodnil tím, že bylo postupováno v intencích zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. 10. 2004. Uvedl, že bylo třeba vzít v úvahu, že přesah střechy je zde již více než 10 let, žalovaní nejednali ve zlém úmyslu a dodatečně požádali o stavební povolení, vyjádřili lítost a nabídli žalobci finanční kompenzaci, což nepřijal. Správně bylo přihlédnuto k tomu, že zkrácením střechy tak, jak požaduje stěžovatel, by nemovitost žalovaných byla vystavena neúměrně nepřízni počasí a docházelo by k poškozování její obvodové zdi. Nadto se nepodařilo prokázat, jaký byl původní přesah střechy nad pozemek stěžovatele.
Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání třetím napadeným rozhodnutím podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítl s tím, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. V podstatě soudům vytýká, že se nedostatečně vypořádaly se zjištěním skutkového stavu a pouze formalisticky rozhodly bez řádného odůvodnění, aby již spor ukončily. Stěžovatel při daném stavu věci navrhoval, aby oba soudy nechaly zkrátit přesah střechy a na přizdění použily věcné břemeno. Tento návrh však nebyl akceptován. Stěžovatel odkazuje na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, v němž je vysloven závěr, vycházející z další judikatury Nejvyššího soudu, že je věcí soudu, aby našel nejvhodnější řešení, které by bylo v souladu s §135c o. z. Soudy nižších instancí jej však nerespektovaly. Upozorňuje na to, že Listina s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá. Při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je tedy třeba brát v úvahu především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo zasaženo, což vyplývá jak z článku 11 odst. 4 Listiny, tak i z konstrukce §135c o. z i z principů, na nichž je založeno občanské právo. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (i na další jeho judikáty), v němž jsou uvedena hlediska posuzování účelnosti odstranění neoprávněné stavby a v tomto směru soudům vytýká, že provedly nekomplexní zhodnocení důkazů, v důsledku čehož nesprávně rozhodly. Na úkor vlastníka tak poskytly ochranu porušiteli zákona v rozporu s §126 a §127 o. z. V tom stěžovatel spatřuje zásadní právní význam rozhodovací činnosti soudů, a Nejvyšší soud proto měl tento případ řešit. Stěžovatel odkazuje na základní principy zakotvené v čl. 1, čl. 3 Listiny, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a na ustanovení §132, §153, §157 odst. 2 a §213, které soudy nerespektovaly, stejně tak čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny. Jejich rozhodnutí tak jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Zasáhnout může pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu jako v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil (údajné nesprávné zjišťování skutkového stavu věci, nesprávný právní názor opírající se o špatnou interpretaci zákona a soudní judikatury), nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí. Přehlíží tak ustálenou praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 5). V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda obecné soudy v daném hodnotícím procesu nevycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, a zda není v jejich rozhodování obsažen prvek libovůle či dokonce svévole (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
V prvé řadě považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit se k námitce stěžovatele, že k omezení jeho vlastnických práv došlo nikoli ve veřejném zájmu, čímž nebyla splněna podmínka daná čl. 11 odst. 4 Listiny .
V právní teorii je vyvlastnění chápáno jako nucený přechod vlastnického práva, nucené omezení pak jako zásah, jímž je zužována některá ze složek vlastnického práva. Ústavně právním předpokladem vyvlastnění či omezení vlastnického práva je již zmíněný veřejný zájem. Existuje řada definic tohoto neurčitého právního pojmu, svůj obsah však nabývá při řešení každého jednotlivého případu, a to na základě rozsouzení různých zájmů při zohlednění konkrétních okolností (srov. Hendrych, D., a kol.: Správní právo, Obecná část, C. H. BECK, 5. vydání, 2003, str. 86).
Specifickým znakem kategorie případů, mezi něž patří i případ stěžovatele, je, že k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoli na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, např. neoprávněným zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka. Výsledkem uvedeného jednání je pak střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat. Pravidla pro řešení konfliktů, jež z tohoto střetu mohou vyvstat, zakotvuje již zmíněné ustanovení §135c občanského zákoníku. Vzhledem k značné různorodosti případů tzv. neoprávněných staveb, jež mohou v praxi nastat, nutně musí právní úprava poskytovat více možností řešení, aby nedocházelo ke zjevně nespravedlivým výsledkům. Jinými slovy, nelze vycházet z toho, že by jediným ústavně konformním řešením bylo odstranění „neoprávněné stavby“, nýbrž musí být otevřen prostor i pro jiné uspořádání vzájemných vztahů. S ohledem na to lze konstatovat, že citované ustanovení je odrazem nutnosti řešení střetu vlastnických práv dotčených subjektů a této skutečnosti musí také odpovídat přístup při posuzování otázky veřejného zájmu. Ten nelze spatřovat v takovýchto případech pouze v zájmu státu či státních institucí, ale rovněž v potřebě společnosti vymezit práva vlastníků při jejich vzájemné kolizi. Jedná se tedy o legitimní důvod pro eventuální zásah do práv jednotlivců, takže teoretickým východiskům obecných soudů ve vztahu k čl. 11 odst. 4 Listiny nelze v zásadě nic vytknout.
Jde-li o posuzovaný případ, z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že obecné soudy vzaly v úvahu konkrétní okolnosti případu, kdy na základě provedeného dokazování dospěly na straně jedné k závěru, že přesah střechy po technické stránce lze zkrátit a náklady vyčíslené znalcem nejsou vysoké, na druhé straně však zohlednily okolnost zjištěnou z odborného stanoviska stavebního úřadu, že při zkrácení přesahu střechy tak, jak požaduje stěžovatel, by nemovitost žalovaných byla s ohledem na její polohu vystavena neúměrně nepřízni počasí a docházelo by k poškození její obvodové zdi. Vyšly i z dalších hledisek svědčících ve prospěch zachování stávajícího stavu, a dospěly k závěru, že by odstranění stavby, jak požaduje stěžovatel, bylo naprosto neúčelné. Pro uspořádání poměrů účastníků považovaly za dostatečné řešení zřízení věcného břemene za náhradu tak, jak je vymezil znalec.
Ústavní soud se nedomnívá, že by soudy svým rozhodnutím nerespektovaly názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu. Soud prvního stupně původně zamítl žalobu stěžovatele s tím, že je v rozporu s dobrými mravy, a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolací soud však dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá správnému výkladu §135c o. z. Upozornil na to, že soud není v dané věci vázán návrhem účastníků, pokud tedy dospěje k závěru, že žalobcův návrh není přijatelný, musí upravit vztah mezi účastníky dalšími způsoby vyplývajícími z §135c o. z., neboť zamítnutím žaloby by legalizoval neoprávněný zásah do vlastnických práv stěžovatele bez jakékoli kompenzace. Za předpokladu existence důvodů pro zachování neoprávněné stavby je pak řešením zřízení věcného břemene za odpovídající náhradu. Soud prvního stupně tedy v dalším řízení zvažoval účelnost zkrácení střechy a odstranění přesahu střechy shledal neúčelným. Jeho rozhodnutí, s nímž se ztotožnil odvolací soud, tedy není v rozporu s právním názorem dovolacího soudu ani v rozporu s judikaturou obecných soudů, na niž stěžovatel odkazuje.
Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele v tomto směru nepřekročila meze ústavnosti. Rovněž odůvodnění obou rozhodnutí lze považovat za logické, srozumitelné a ústavně konformní, takže Ústavní soud nemá důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení. V tomto směru žádné pochybení nezjistil. Nejvyšší soud sám neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo v souladu s ustálenou judikaturou, mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože stěžovatel žádnou otázku zásadního právního významu v dovolání nepoložil, nemůže nyní dovolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním věcně nezabýval.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu